Původně jsem si myslel, že to je zase nějak žertík mých kamarádů. Ne, nebyl to žertík. Ponožky jsem skutečně dostal. Měl jsem z toho radost, jako z každého dárku, který je darován od srdce. Ale jak už to tak bývá, dárek jsem odložil a zapomněl jsem na něj. Až teď! Když nastaly zase studené večery, Zuzana, jak jsme tak seděli na zahradě, povídá: „Hele, kam jsi dal ty ponožky, co jsi dostal od té hodné paní, mně je strašná zima na nohy?“ A tak jsem si vzpomněl na vděčnou čtenářku a musím říci, že nás oba tato vzpomínka zahřála! I když jsem za ponožky dávno poděkoval, teprve teď jsme oba ten dar ocenili! Kdopak ještě dnes umí štrikovat ponožky? A ještě tak, aby nikde netlačily? A tak si letošní „žhavé léto“ užíváme s dárkem od jedné mé čtenářky.

Prvního dubna jsem dostal mail, v kterém mi kdosi, jehož jméno mně nic neříkalo, oznamoval, že jsem byl vybrán do encyklopedie „Slavní občané Prahy 5“. No jasně a zrovna prvního dubna! Na to by skočil pouze člověk hodně naivní! A tak jsem odepsal, že samozřejmě s takovou poctou souhlasím a že být ve stejném almanachu jako je i Jančík, že to je pro mne výzva! Několik dní se nic nedělo, ale pak se ozval člověk, který se mi omluvil za datum, které svádí nutně k tomu, že se jedná o ptákovinu, ale že toto je seriózní publikace a že to je třetí díl, v prvních dvou se jednalo o osoby již nežijící a v třetím že mají být ti dosud žijící. „A určitě tam nejsou politici, nemějte strach! Souhlasíte s tím, abychom vás tam zařadili? Pošlu vám kostru kapitoly a vy si to doplňte a přepište podle svého.“

No jo, ale jaká já jsem slavná osobnost? Mým největším úspěchem je, že jsem se celkem zdráv dožil šedesátky. A také to, že mám dost dobrých kamarádů. Na druhou stranu mi mé umělecké ambice přinesly také dost nepřátel, o čemž jsem měl možnost se přesvědčit tento týden. „Jó píšeš si knížky, máš dojem, že si něco víc než my? A kupuješ si ameriky? Tak my ti to ukážeme!“ Zakomplexovaných a mstivých parchantů je v této zemi bohužel víc než dost. A tak jsem unikl vyhazovu ze svého milovaného zaměstnání o prsa pověstné sovětské atletky. Zatím… Kvalifikace a praxe nehrají žádnou roli. V šedesáti se špatně hledá práce, i když má člověk to nejvyšší možné vzdělání. Oddechl jsem si, ale na jak dlouho?

Dalším bodem bylo: reflexe vašeho díla v tisku, rozhlase a v televizi. Na nic takového jsem si nemohl vzpomenout, neb nejsem tak slavným, na druhou stranu na první vydání mé knížky mi dali sponzorské dary moji kamarádi a nikoliv Lukoil, takže skutečně, ale skutečně nemusím mít rád naše východní téměř sousedy a mnohaleté okupanty. Ale ohlasy? Jediným ohlasem, který jsem našel, byl nápis na toaletě na letišti: „Čech je nafoukanej debil!“ A tak jsem to napsal. Nevím, jestli to projde, ale mně to připadá jako hlas lidu a o tom se říká, že to je hlas boží… Na to, že to je jediná reflexe, o které vím, je docela úderná!

Ptal jsem se na to v Mánesu také jednoho našeho předního kritika, kterého mám rád a rád si čtu v Lidovkách jeho sloupky. A on se po tomto dotazu zamyslel a povídá: „Seš dobrej, mám tě rád a Vondráčková ať si prdne!“ Spojení mé literární činnosti s božskou mně sice nebylo až tak jasné, ale říká se, že vše souvisí se vším. Tak jsem mu poděkoval: „A bubasa a tlustýho zpívajícího kolotočáře ať vezme s sebou!“ Bylo mi jasné, že rozdíl v čárkách na našich účtech udělal své, a tak jsem jenom odvětil: „A dvakrát!“ A inteligentní konverzace pokračovala: „Von je tlustej, tak za něj dvakrát, za ní jenom jednou, je to koza hubená, hele dej nám každýmu tři panáky ferneta, ať to spláchneme!“ A tak jsem měl konečně jasno v ohlasu na mé literární dílo.

Když jsem seznámil svou sestru s faktem, že jsem byl zařazen do této publikace, řekla mně jenom: „Brácha, tys byl vždycky vůl!“ Moje ségra má vždy a ve všem jasno, ta zbytečně netápe. Když jsme o několik týdnů později seděli při čaji na zahradě, zeptal jsem se ségry a Zuzany, jestli už mají ušité šaty na to slavné vyhlašování. Zuzana řekla, že asi bude muset zaletět do New Yorku a tam si něco koupit, aby mi nedělala ostudu, a ségra to vyřešila rázně: „Já nikde nebudu nikomu dělat kašpara, já nikam nepůjdu!“ „Ségra, ale za kašpara tam budu tentokrát zcela výjimečně já!“ „Stejně nikam nepůjdu!“ A tak mne napadlo, co by asi dělala, kdyby to s tím vyhlašováním byla pravda a ne můj výmysl! Koukal jsem do hrnku s čajem jako docent Nešpor a předstíral jsem, že z čajových lístků věštím svou budoucnost.

Zuzana také nebude muset do New Yorku. Když při malování musela vyklidit šatník, zjistila, že by se tam přeci jenom něco našlo, i když jsme do sběrny obnošeného šatstva odvezli tři ohromné pytle šatů, které se prý srazily nebo vyšly z módy. I tak zbytek představoval celkem slušný divadelní fundus (co do počtu kusů, myslím).

Škoda, že se asi nic takového nebude konat. Měl jsem to dost dobře zrežírované: Mistr, který bydlí také na Praze 5, na protějším kopci, by zapěl, Ondřej Neff by něco vtipného řekl (též protější kopec) a celý večer by vygradoval mým příchodem na scénu! To by byla nádhera! A jestli se by se na to z nebe dívala moje maminka, jako že asi jo, dojetím by se jistojistě rozplakala! Já bych kráčel po podiu v námořnickém oblečku, neb je to můj neuskutečněný sen, a kynul bych davům! Dav by bouřil a volal by mé jméno! To by byla krása! Já bych pak v krátkém, nepřipraveném projevu poděkoval svým nežijícím rodičům, své sestře za to, že mne dofackovala až k takové slávě, bratranci, že jsme se spolu neuchlastali, a hlavně Zuzaně, že mne podporuje v ptákovinách, které mne napadají, a tak mám možnost je uskutečnit. A také mému synáčkovi, který, když je nejhůř, stojí vždy někde poblíž s pomocnou rukou nebo flaškou.

Nejspíš k takové slávě nedojde, ale ta představa je krásná, takže se jí mohu snad nějakou dobu opájet, ne? Víte, jak se krásně usíná, když vám jde před očima takový film? Jenom mne trochu mate ten námořnický obleček, mám dojem, že ve velikosti XXXL se to bude špatně shánět, no tak dost možná, že námořnický obleček ne. Přijdu tedy normálně oblečený. Aspoň se mě nebudou snažit po mém vystoupení nacpat do toho kabátku, co se zapíná vzadu…

Obleček a neuskutečněný sen. Měl jsem ještě jeden takový sen. Nikdy jsem neměl fotku, jak jako miminko pasu hříbátka na kožešince. Můj táta byl fotograf, a dobrý, a také malíř, tudíž by takový kýč neunesl. Mám z dětství spoustu fotek od táty i od jeho kamarádů, ale jsou to normální fotky chlapečka a později jinocha. Až jednou! To jsem byl už ženatý a také jsem měl už přes váhu, i když to bylo asi tak před patnácti kily (kruci, ten Pašek má pravdu, musím zhubnout!). Slavili jsme Silvestra a také narozeniny mé tehdejší ženy, neb je má ve stejný den, u mého švagra. Protože tchán pěstoval ovce, domácnosti jeho dětí byly ozdobeny kůžemi z berana. A švagr měl před televizí jednu obzvlášť velkou. Když bylo již po půlnoci, dostal jsem úžasný nápad: svléknu se do naha a nechám se vyfotit na kožešince. Konečně budu mít fotku nad postel! Tak jsem se svěřil švagrovi a ten s tím okamžitě radostně souhlasil. „Brácho, neblbni, on to skutečně udělá, to ho neznáš!“ „No a co?“ Odstranili jsme stolek a křesla, já se svlékl, nařídil jsem foťák a podal mu ho. Lehl jsem si na bříško a pásl jsem hříbátka ze všech sil. Vašek fotil. Společnost se rozprchla domů, neb pohled na takovou krásu neunesla. Když jsem fotky vyvolal, zjistil jsem, že se bohužel většina nedá použít, protože Vašek měl asi víc skleniček, než unesl, a tak byla většina neostrá. Měl jsem sice dobrý foťák, ale autofokus přišel až o mnoho let později. Nicméně jedna fotka se dala jakž-takž zvětšit. A tam bylo vidět, jak „klásně zvedám hlavičku a jaké mám klásné faldíčky, ťu, ťu, ťu!“ Celkový dojem trochu rušily mé brýle a knír, ale jinak jsem byl dokonale „otomilé“ miminko! Rok nato jsem dostal dobrý nápad, že to bude má pé efka. I vyrobil jsem dvacet kopií a jal se je rozesílat. Míla, když to zjistila, to nepovažovala za dobrý nápad a vrhla se na fotky a hodila je do kamen. Měla dojem, že tím prý zesměšňuji celou rodinu. Jak celou rodinu, vždyť jsem na té fotce sám? Bohužel zničila i negativ, takže mám zase prd a bohužel nemám ani dostatečně velkou kožešinu (dnes by asi už musela být z medvěda).

Tak jsem vám dnes napsal něco o svých snech. Není to o tom, že bych chtěl spasit svět nebo naopak zabít někoho, kdo mi připadá jako krajně zbytečný na tomto světě. Jsou to jenom takové malé, řekl bych přízemní sny.

***********

Knihy si můžete objednat zde