Řeč a slova jsou významným prvkem mezilidské komunikace. Slova mohou být stručná i mnohomluvná, rozumná i nerozvážná, vlídná i zlostná, dokáží lidi spojovat i rozdělovat, působí radost, žalost, hněv, zlobu i nenávist a nezřídka byla i počátkem mezilidských konfliktů, počínaje hádkami, domácím násilím, rozvody a vraždami v afektu, dále pogromy, rebeliemi, vzpourami nebo občanskými nepokoji a konče revolucemi, občanskými válkami a dokonce i válkami světovými. Na počátku toho všeho přitom byla pouhá nehmotná slova, pocházející z neukázněné anebo zlé mysli.

Všichni zajisté známe staročeské přísloví „řeč se mluví, voda plyne.“ Podobně zní i francouzské přísloví „hluku mnoho, a nic z toho.“ Takové podceňování váhy a síly slov se však nevyplácí, protože téměř každodenně se setkáváme s tím, jaké škody dokáží napáchat hloupá, neuvážená anebo i promyšlená zlá slova – např. urážky, lži, pomluvy, plané nebo lživé sliby, udání apod. Patrně jen málokdo také zná teorii MUDr.Miroslava Plzáka o emočních ostřelovačích a emočních gansterech, kteří cíleně užívají svá slova k vyvolávání obav, strachu, špatné nálady anebo i hněvu (Hra o lidské štěstí, Nakladatelství Orbis 1975). Podobné zkušenosti však nalezneme i ve staroindických textech:

„Rána otevřená vystřeleným šípem se opět zacelí,

les pokácený sekerou dřevorubcovou opět vyroste,

avšak rána zasazená slovem a ošklivou řečí se nikdy nezacelí.“

(Indický hrdinský epos Mahábháratam – asi 8.-5.stol.př.n.l.)

Kdyby MUDr.Miroslav Plzák znal indickou učebnici Paňčatantru (aneb Patero ponaučení), sepsanou patrně již ve 3.stol.n.l., jistě by své praktické zkušenosti obohatil i o tyto staroindické texty, jejichž nadčasovou platnost by patrně potvrdili i mnozí současní utrápení muži:

„Svárlivá žena si vždycky najde příčinu k hádce,

a nemá-li jim, tedy si ji vymyslí.“

„Hloupá, umíněná a svárlivá žena je neštěstím muže a zkázou domova.

Co má v srdci, to jí nepřijde na jazyk,

a co jí přijde na jazyk, to je líp neposlouchat.“

Je neštěstím této doby, že lidé všeobecně neradi čtou vážná slova, nad kterými musí myslet, a pokud je vůbec čtou, pak nanejvýše krátké texty, neboť dlouhodobý a soustředěný nápor na jejich zanedbané myšlení nedokáží zvládnout. Ani tato úvaha není pro každého. Na některých jejích místech proto budou provedeny odkazy na doplňující studia, která hlubokomyslně uvažujícím čtenářům umožní snadněji pochopit obsah tohoto textu. Začněme tím nejznámějším a přitom nejzáhadnějším výrokem:

„Na počátku bylo Slovo, a to slovo bylo u Boha, a to slovo byl Bůh.“

(Evangelium sv.Jana, kap.1/1)

Odbočka první:

Evangelista Jan nebyl žádný světec, neboť kolegium světců s rozličnými patronáty je pouhým účelovým výplodem raně středověké křesťanské fantazie, jehož cílem bylo nahradit tehdejší vžitý panteon řeckých a římských bohů. Protože své evangelium napsal jako poslední z evangelistů asi po r.100 n.l. (tj. zhruba 70 let je Ježíšově smrti), téměř všichni biblisté se shodují v tom, že Ježíše Krista nikdy nepoznal a ani jej neviděl. Tato skutečnost také vážně poznamenala obsah jeho evangelia, které se zásadně liší od předcházejícících evangelií a obsahuje i četné smyšlené legendy, o kterých se evangelisté Matouš, Marek a Lukáš vůbec nezmiňují. O osobě evangelisty Jana pak významně hovoří notoricky opomíjená indicie, že v křesťanské věrouce je považován za patrona otrávených křesťanů. Každý policejní specialista na drogovou kriminalitu by v tomto okamžiku musel nutně zpozornět, neboť je velice pravděpodobné, že Jan psal své evangelium anebo dokonce i pověstné Zjevení sv.Jana pod vlivem nějakých drog, nejspíše tehdy poměrně dosti rozšířeného hašiše. To by totiž vysvětlovalo nejen jeho jazyk výrazně se lišící od jazyka ostatních evangelistů, ale i popisované strašidelné halucinatorní představy.

Odbočka druhá:

Nikde jinde se v Bibli o tvořivé činnosti samotného Slova totožného s Bohem nehovoří. První biblickou zmínku o jakémsi tvořivém božím slovu však nalezneme už v 1.knize Mojžíšově (Genesis), kap.I/3: „I řekl Bůh: Buď světlo. I bylo světlo“ (přestože Slunce jako zdroj světla stvořil až čtvrtého dne). Tok myšlenek evangelisty Jana proto musíme vysledovat až k jejich původu a jelikož to nebyl filosof, je patrno, že stejně jako stovky pozdějších křesťanských eklektiků, čerpal z mnohých pramenů, získané informace pomyslně „nasypal do pytle“ a pak z něho vyjmul novou věrouku.

Evangelista Jan byl jen průměrný Žid, který uměl číst i psát a patrně znal i úvahy významného židovského učence a eklektického filosofa Filóna Alexandrijského (asi 25 př.n.l.-40 n.l.), který se snažil propojit judaismus s antickou filosofií, zejména s učením Pýthagory ze Samu (asi 580-500 př.n.l.), Hérakleita z Efesu (asi 544-484 př.n.l.) a Platóna (427-347 př.n.l.). Zejména Hérakleitos z Efesu jej inspiroval svým učením o logu, což je slovo, které mělo ve starořečtině až 50 možných významů (řeč, slovo, rozum, myšlenka, řád, všeobecný zákon, všeobecná pravda, všeobecný řád, božský zákon atd.). Hérakleitos používal tento pojem v různých souvislostech, takže při dosazení kteréhokoliv možného významu lze i jeho výroky vysvětlovat různě. V tom právě spočívá mnohosmyslnost a záhadnost jeho výroků, pročež byl ve starověku označován jako Skoteinos, tj. „Temný“. Eklektik Filón pak tyto pojmy zamíchal, z logu (myšlenky, slova apod.) učinil jednotu s Bohem a dokonce i „boží součást“ („Syna božího“), tj. prostředníka mezi Bohem a lidmi. Právě od Filóna tedy pochází pozdější křesťanská věrouka o Synu božím, za kterého byl označen ukřižovaný Ježíš Kristus. Také Filón přitom Ježíše Krista neznal, nikdy se o něm nezmínil a zemřel ještě dříve, než křesťanství začalo zapouštět své kořeny. Křesťané to sice jen velice neradi slyší (pokud jsou vůbec ochotni naslouchat), ale právě Filón je proto považován za ideového tvůrce křesťanské doktriny o Synu božím, ačkoliv se prokazatelně inspiroval u pohanského filosofa Hérakleita. Z hlediska Filónovy filosoficko-náboženské představivosti totiž tvořivému Božímu Slovu (logu – Kniha Genesis 1/3) musela nezbytně předcházet „tvořivá boží myšlenka“ (též logos), neboť pro Filóna jako věřícího judaistu a současně i uvažujícího eklektického filosofa bylo nepředstavitelné, že by Bůh tvořil bez předchozího rozmyslu.

Od Filóna tedy pochází představa o jednotě myšlenky (logu), slova (logu) i Boha. Příkře se vyjadřující Hérakleitos by se však Filónovi i všem křesťanům nutně vysmál těmito slovy:

„Kolika lidí řeči (logos) jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré (logos) je od všeho odděleno.“

Co všechno tedy může znamenat pojem logos? Věroučným představám se překážky nekladou. Cesty víry jsou sice po tisíce let křivolaké, ale naštěstí vyzpytovatelné. Hledejme tedy cestu k poznáni.

(Pokračování zítra)