Bývalo to dívčí gymnázium, ale po puči v roce 1948, kdy se dostali k moci komunisté, došlo ke změnám nejen v ekonomice a politice, ale také ve školství. Dívčí gymnázium, vnímané jako buržoazní instituce, bylo komunisty přetvořeno začátkem padesátých let na „osmiletou základní školu U nádraží“. Nákladové nádraží Vršovice sice místu nedominovalo, ale v tehdejší době to byl správně dělnicky vonící název a už škole zůstal.

Já jsem byl k Nádraží přeřazen v roce 1953 ze školy U Fajglovky. Fajglovka byla továrna, a tak ten název vyhovoval, ten nezměnili. To už jsem byl ve třetí třídě a své vzdělávání jsem úspěšně zakončil v roce 1960. Školu jsem reprezentoval jednou v hokeji, párkrát v gymnastice, mnohokrát ve fotbale, ale nejvíce v atletice. Běhání mi vždy šlo, byl jsem rychlý i vytrvalý, přesto jsem nejvíce toužil stát se cyklistou. V té době se jezdil populární Závod míru. To byl komunisty vytvořený závod, který měl konkurovat Tour de France a jezdil se z Varšavy přes Berlín do Prahy nebo obráceně. Každý rok to bylo jinak. Francii ten závod konkurovat nemohl, ale u nás byl značně oblíbený a každý kluk si hrál na Kubra nebo na Růžičku, naše tehdy dost úspěšné reprezentanty. Měl jsem od našich slíbeno, že mi koupí kolo Favorit, pokud přinesu na vysvědčení samé jedničky.

Pro rozjívence jako já to byla nesplnitelná podmínka. Jestli jsem v té době něco nenáviděl, pak to byli šprti jako Ludmila Šplíchalová, která v naší třídě měla samé jedničky. Přesto jsem se k tomuto cíli dvakrát přiblížil. Na začátku a na konci mého základního vzdělávání, kdy jsem měl samé jedničky, jen dvojku z češtiny. Čeština mi nikdy moc nešla, tedy gramatika. Jeden rok jsem dokonce musel chodit na doučování k panu Šindelářovi. Naši mně kolo nikdy nekoupili. Může mi tedy někdo zazlívat, že jsem se chytal špatné společnosti v podobě spolužáka Tomika Kozáka, kouřil s ním a upíjel jeho matce z láhve becherovky? Spolužáků jako Tomik Kozák bylo ovšem mnohem více než šprtů jako Ludmila Šplíchalová a příklady táhnou...

Doba byla rozporuplná, však byla raná léta padesátá, venku zuřil třídní boj, popravovalo se a věznilo. Na to vše se moc nepamatuji, byl jsem dítě a ze všech těch hrůz mi zbyly vzpomínky jen dvě. Když nás, osmileté třeťáky, hnali na Vinohrady, na Olšanské hřbitovy k hrobům padlých rudoarmějců. Tam jsme složili pionýrský slib a rudě ošátkované nás hnali zase zpátky. Hnali, protože celou dobu pršelo a učitelé to chtěli mít co nejrychleji za sebou. My ovšem taky. Druhá vzpomínka je vážnější a stala se v ten samý rok 1953. Nahnali nás do přednáškové síně, celou školu, sotva jsme se tam vešli, a tam nás vyzvali: „Děti, brečte, zemřel báťuška Stalin...“ Kdo nebrečel, tomu učitel zakroutil vlasy na spánku až mu vyhrkly slzy.

Ředitelem naší školy byl soudruh Ludvík Vojtěchovský. Byl to bývalý sokol, ale to jsem zjistil až mnohem později. Toto poznání mnohé vysvětluje, ale jsou to všechno jen mé domněnky, najisto nevím nic. Vojtěchovský byl ras na disciplínu a ras na politiku. Vyučoval hlavně dějepis a na jeho hodinu jsme všichni museli mít kolem krku uvázaný pionýrský šátek. Celá třída, včetně Ludmily Šplíchalové, jej nosila v tašce, protože jen při dějepisu se jeho nošení kontrolovalo. Ředitel musel vědět, že jsme pionýry jen při jeho vyučování, protože nás žáky potkával neošátkované o přestávkách na chodbách, ale toho si nevšímal. Předpokládám, že jako bývalý sokol se kryl, co kdyby náhodou... ve straně byl, ale komunisté bývalým členům jakéhokoliv hnutí, kromě komunistického, stejně nedůvěřovali.

Vojtěchovský učil i dějiny moderní, tedy vývoj komunistického hnutí, ale pravé učitelství se v něm probudilo, když vykládal antiku. Řecko a Řím. Antiku měl v malíčku a při jeho výkladu se ani nedutalo. Dokonce i já, který se většinou nedokázal soustředit na nic a jehož myšlenky byly všude jinde, jen ne při výkladu látky, jsem jeho vyprávěním pozorně naslouchal. Tak pozorně, že jsem ředitele nevnímal, jen jeho hlas a v hlavě jsem „viděl“ všechny ty bitvy a dávná tažení historických armád jako ve filmu. Mnohem později, když už jsem školu dávno opustil, jsem šel navštívit bývalého spolužáka Karla Svobodu. Ten bydlel naproti našemu činžáku v druhém patře. Zadumán jsem vyšel až do patra třetího a málem zaklepal na dveře. Naštěstí jsem si včas všiml svého omylu, protože na dveřích se skvěla jmenovka : ........ovská – vdova po řediteli školy. Titul byl tenkrát všechno...

Vzpomínám v dobrém na všechny učitele, ale nejvíce na dva, kteří mě něco do života naučili. Na učitele Pernicu, který do mne vtloukl základy české gramatiky, ať se mi to líbilo nebo ne. A to i rákoskou! Tou dokázal mlátit do stolu (nikdy do žáka), aby si zjednal pozornost. Měl ji! Báli jsme se ho všichni a češtinu šprtali jak diví. Druhým učitelem byl Alex Štěrba. Ten mě naučil, a dobře, matematiku, protože jsem ho měl rád a vnímal ho jako „frajera“ učitele. I on si zajistil mou pozornost při vyučování, a to svým kamarádstvím. Po škole vedl kroužek učení na kytaru. Tam jsem se naučil na tento nástroj hrát. Celkem slušně, vzhledem k tomu, že ač mám sluch i rytmus, tak mé časování není perfektní. Prostě nikdy nenastoupím včas a fakt nevím, proč tomu tak je.

Učitel Strašil nás měl na zpěv a občanskou výchovu. Byl to komunista tělem i duší a do strany vstoupil za první republiky. Přežil koncentrák a vyprávěl nám o tom. Později, to už dělal ředitele školy, nakoupil antuku, kterou jsme mu my kluci pomáhali udusat na hřišti za školou. Pak mne na ní učil hrát tenis. S dřevěnou pálkou, jinou jsme tenkrát neměli. Na tenis jsem prý měl talent, ale nechtělo se mi jezdit trénovat na Štvanici, kam mě doporučil. Bylo to moc daleko tramvají z Vršovic. Strašil byl hodný člověk a ideji komunismu věřil. Já už tenkrát ne. Strašně ho zlobilo, když jsem ho oslovoval „pane učiteli“. Vymáhal „soudruhu učiteli“. Já to dělal schválně, ne abych ho pozlobil, ale že jsem ho měl rád. „Pane“ jsem mu říkal s úctou. „Soudruhu“ jsem nemohl překousnout...

Je to tak dávno a je to všechno pomíchané, ale rád na to vzpomínám. Je v tom mé mládí a i když to byla doba zlá, dalo se v ní plout i proti proudu. Mírně, ovšem. Dělali jsme to tak, že komu jsme říkali pane učiteli, toho jsme si vážili. Komu soudruhu, na toho bylo třeba dávat si pozor, ale byly i výjimky. Pan učitel Strašil byl jednou z nich.