Do školy jsem začal chodit v roce 1952. Byla to velká rohová budova dosud stojící na rohu Osadní a Tusarovy ulice, kterou, jak hlásá nápis na fasádě, „Zbudovala obec pražská léta Páně MDCCCXCVII“. V době jejího otevření bylo ještě odděleno vyučování chlapců a děvčat, a tak z budoucí Tusarovy ulice byl vchod do tříd chlapeckých a z Osadní ulice do tříd dívčích. Přestože už za první republiky začali chodit chlapci a děvčata do společných tříd, název byl tak zarytý do paměti obyvatel, že se předával z generace na generaci a já po celou dobu základní školní docházky neřekl jinak, než že chodím do dívčí (chodili tam žáci s příjmením od A do K). Pokud vím, říkalo se tak těm školám ještě dlouho poté.

Za mého mládí v padesátých letech vypadal náš volný čas jinak než volný čas dnešních dětí. Televize nebyla, nebo byla v plenkách a málokdo se na ni mohl doma dívat. Stejně vysílala zpočátku jen večer dva nebo tři dny v týdnu. O nějakých počítačích, mobilech či jiných samozřejmostech dnešní doby nebylo ani vidu, ani slechu. A tak jsme my kluci trávili všechen volný čas venku na ulici. První, co by dnešního pozorovatele uhodilo do očí, by byla prázdnota ulic. Tam, kde dnes trvale parkují auta kolmo k chodníku a další neustále projíždějí, aby obsadila místo, které se zrovna uvolní, bylo prázdno. Auto stálo tak jedno na nějakých sto i více metrech, a tak ulice patřila nám. Pár šťastlivců, kteří měli kola, do omrzení jezdilo dokolečka a my ostatní jsme mezi dvěma chodníky hráli „jednodotek“. Tehdy každý pořádný kluk měl v kapse tenisák a jak se sešli dva, už se hrálo. Na obrubníku chodníku byly křídou vyznačeny branky tak dva metry široké a takových branek bylo na stometrové délce ulice dobře šest, sedm. Každý hráč se směl dotknout tenisáku jen jednou, odtud jednodotek. Hrálo se do šesti a aut jezdilo tak málo, že jsme kolikrát dohráli celou hru, aniž bychom ji museli kvůli průjezdu auta přerušit. A ví ještě dnes, v době skejtů, někdo, co to byl ložiskáč? To se stloukla z prkýnek deska tak 50x50 cm, vespod se na zadní část připevnila tyčka, jež desku trochu přesahovala, a na její konce se nasadila kuličková ložiska tak 5 cm v průměru. Druhá tyčka s ložisky se přitloukla jedním hřebíkem na přední část desky tak, aby se mohla kolem hřebíku otáčet a ložiskáč nohama řídit, a už se sháněl kamarád s kolem, který by vzal jezdce na ložiskáči do vleku. A jak se na tom užilo!

O tom, jak málo aut tehdy jezdilo i v dnes tak dopravně vytížené ulici Argentinské, svědčí to, že přes ni vedly železniční koleje do jatek. Pěkně malý počet automobilů ilustruje doprava dobytka do holešovických jatek. Dobytek se tam v menší míře dovážel na autech vjezdem z nábřeží, ale hlavně po železnici. Dovnitř vedly trojími vraty troje koleje. A tak na křižovatce Argentinské ulice s ulicí Jateční, kde je dnes velká světelná křižovatka, byl každý den (někdy i několikrát denně) vidět následující obrázek: Z prostoru kolejiště, kde je dnes autobazar (nebo snad něco jiného, už jsem tam dlouho nebyl) vyběhl posunovač a červeným praporkem zastavil dopravu na Argentinské ulici. Těch několik málo aut zastavilo, zpoza ohrady vysupěl vlak s dobytčími vagóny tlačený parní lokomotivou a zvolna přejel do jatek. Po chvíli posunovač opět zastavil provoz, lokomotiva se vrátila na nádraží, aby za nějaký čas přijela pro prázdné vagóny. A při všem tom šíbování se na Argentinské nehromadily žádné kolony aut, věc v dnešní době nepochopitelná!

Už jsem si myslel, že holešovické ulice prázdné, bez aut, jak je znám z dětství, už v životě neuvidím. Ale shodou okolností jsem byl v Holešovicích právě v době, kdy v roce 2002 kulminovala velká voda. A z ulic auta zmizela, lidé byli evakuováni (i můj syn s manželkou a dvěma dětmi byli spolu se mnou evakuování v hluboké noci na Letnou do školy v Korunovační ulici). A jak prázdné byly ulice v tuto dobu, tak vypadaly za mého mládí celý rok.

V létě jsme se chodili koupat na Benátka. Je zajímavé, že od maminky jsem nikdy neslyšel říkat všeobecně užívaný (a zřejmě správný) název tohoro vltavského ostrova Štvanice. Vždy říkala jen Benátka. Jakmile nastala zima, přišly jiné radovánky. Jen co napadl sníh a trochu mrzlo, tak v „parku“ na rohu Osadní a Tusarovy ulice (tehdy Mladé gardy), ale jistě i jinde, jsme si hned ráno uklouzali několik klouzaček a řádili na nich od rána do večera. Holešovice jsou lautr rovina a sáňkovat se nám chtělo. A tak jsme my, kluci z Holešovic, popadli sáňky a hurá na Kuchyňku. To je kopec strmě se zvedající od mostu Barikádníků nahoru. Dnes je celý svah zastavěný obytnými domy, ale tehdy vedla od mostu nahoru okolo hospody jen polní cesta, která záhy ústila na velké louce. A tam jsme sáňkovali. I tam se projevovala „lidová tvořivost“ ve zhotovování různých vozítek. Ne každý měl sáňky, a tak bylo běžné, že se na dřevěnou desku připevnily staré brusle a zvláště když byl kopec už hodně ujetý a zledovatělý, tak to dolů letělo až nebezpečně rychle. Kam se hrabou dnešní umělohmotné „pekáče“.

Při této mé vzpomínce se mi neodbytně vtírá jedna myšlenka. Před časem jsem četl v novinách článek, v němž se desetileté i mladší děti z jedné pražské školy svěřovaly s tím, že se spolužákem, který nemá mobil či nechodí v oblečení, které právě frčí, se nebaví a ignorují ho. Až mi zatrnulo, kam mezilidské vztahy spějí. V době mého dětství jsme se takto nekastovali a kamarádství bylo takové upřímnější. Snad i proto, že jsme všichni byli z prostších poměrů a k hrám a opravdovému vyřádění nám stačilo málo.

V poválečných letech, až hluboko do padesátých let, byla struktura dopravy v Holešovicích zcela jiná než nyní. Rodina s osobním autem byla vzácností, tak místo aby ráno lidé nasedali do svých aut zaparkovaných před domem, spěchali na tramvaj, v té době nejrozšířenější dopravní prostředek. V tu dobu ještě jezdily staré tramvaje s trvale otevřenými dveřmi, a tak bylo možno vidět lidi za jízdy naskakující do rozjíždějící se tramvaje, nebo při návalu visící v hroznu na schůdkách tramvají. My kluci jsme se trumfovali, kdo ve větší rychlosti naskočí do jedoucí tramvaje. Až mi po letech jde z těch hazardérských kousků mráz po zádech a je s podivem, že nebylo více úrazů. Holešovicemi tehdy projížděla třináctka a čtrnáctka, které měly za motorovým vozem dva malé vlečňáky, „vamberáky“, a dvanáctka, která měla větší vlečňák – „krasin“. Na lince č. 12 se také v Holešovicích poprvé v padesátých letech objevily nové tramvaje T1. Ještě novější „té trojky“ Holešovicemi začínaly projíždět někdy v roce 1962 na lince č. 17, jejíž trasa se Holešovic dotýkala cestou z mostu Barikádníků k Výstavišti.

Běžným dopravním prostředkem té doby byl koňský potah. Dodnes si živě pamatuji, jak jsem jako předškolák každý den z okna pozoroval, jak ulicí projíždí malý modrý uzavřený poštovní vůz tažený jedním koníkem. Vždy po několika metrech zastavil a pošťák z něj roznášel balíky. Každý den se k nim na začátku ulice připojil starý penzista pan Antl a krmil koníka tvrdým chlebem, dokud neměl prázdnou tašku. Další doprava využívající koňského potahu, tentokrát v páru a silné koně, byl rozvoz uhlí do domácností. Tenkrát se ve většině bytů topilo kamny na uhlí. Kamna byla v každé místnosti i v koupelnách, kde se jimi ohřívala voda. Výjimkou bylo několik novějších domů využívajících dálkové topení z holešovické elektrárny. Do všech domácností se muselo rozvézt uhlí, a tak Holešovicemi každý den projíždělo několik koňských potahů naložených uhlím. Uhlí většinou nosili uhlíři v putnách do sklepů. Jelikož počet puten byl jedinou možností, jak kontrolovat množství složeného uhlí, měli uhlíři putny mnohdy notně „sešlapané“ (až na jednu vzorovou, která se s uhlím převážila, aby v ní bylo přesně půl metráku), aby se do nich vešlo méně uhlí. To bylo také příčinou častých hádek hospodyněk pečlivě sledujících skládání uhlí. Nesmíme zapomenout, že byla poválečná doba, uhlí bylo na příděl (tzv. „kmenový list“ – obdoba lístkového systému na potraviny), a tak uhlíři „našetřené“ uhlí výhodně prodali pod rukou spoustě potřebných zájemců. Však se jim také říkalo „uhlobaroni“.

Další zboží, které bylo dopravováno převážně na vozech tažených koňmi, bylo pivo, však odtud také výraz „pivovarský valach“. Pivo se do hospod (v Holešovicích byly převážně obyčejné hospody, žádné lepší restaurace) dováželo v dřevěných sudech. Z vozu se sud shodil volným pádem na připravenou tlustou houni, která pád ztlumila. Do hospodského sklepa se pak dopravil kladkostrojem otevřeným poklopem přímo z chodníku. Prázdné sudy se na vůz vytlačily po líze. Dalším rozdílem proti dnešku bylo chlazení piva v hospodách. Strojní chlazení bylo málokde, tak se do hospodských sklepů dovážel led, který se vyráběl na štvanickém zimním stadionu (kde je ho konec…) v blocích o průřezu asi 20x20 cm, dlouhých asi 1 metr. Tyto ledové bloky si opatřovaly také rodiny na svatby, bylo-li třeba uchladit větší množství poživatin. Led dovážel na vlečném voze starý jednoválcový traktor „svoboďák“, jehož charakteristický zvuk byl na dálku slyšet.

Dnes běžně jezdí auta, která jako pohonnou hmotu používají plyn. Při nedostatku benzínu ve válce i po válce však auta poháněná plynem nebyla vzácností ani tehdy. Na rozdíl od dnešních aut jezdících na plyn, která od jejich benzínových a naftových bratříčků není možno na první pohled rozeznat, bylo ty tehdejší možno rozeznat na dálku. Jezdila totiž na „dřevoplyn“. Vzadu měl takový osobák nebo malý náklaďák na speciální konstrukci připevněn válcový kotel, v němž se generoval z dřevěných, nejlépe bukových špalíků plyn, který poháněl motor auta. Že takovým autům při rozjezdu neprokluzovala kola a jejich řidiči nebyli pokutováni za rychlou jízdu, je nabíledni.

Úplnou lahůdku jsem si nechal na závěr. I hluboko v padesátých letech bylo možno v holešovických ulicích běžně vidět parní nákladní automobil Škoda Sentinel. V nezasklené kabině tohoto automobilu byl kotel vyvíjející páru pohánějící parní stroj, a řidič tak byl zároveň strojvůdcem i topičem. Více o tomto zajímavém vozidle, které dnes už nemáme šanci na ulici vidět, jsem objevil na webové stránce Škoda Sentinel 1924-1935.