27.5.2022 | Svátek má Valdemar


VZPOMÍNKA: Časy Žlutého Roberta

28.12.2021

Takřka každý má hrdiny svého dětství. Nemusí to být zrovna Pavlík Morozov. Hrdinou toho mého se stali Žlutý Robert a „ďábelský doktor QQ“. Bylo mi jedenáct. Jen pár listopadových týdnů roku 1975 jsem hrával pozemní hokej v Nerudově ulici, jen dva bloky od naší Vrchlického. Práskali jsme to míčku a vnímám ty dni jako éru, ačkoli šlo o měsíc, dva.

Navíc se nejednalo výlučně o trefování se do branek, o zuřivé mače s tenisákem bez řádných pravidel! Často jsem spontánně stanul v srdci chumlu mladých posluchačů a žvanil, fabuloval, kecal, pábil, vyprávěl, vršil jedno neuvěřitelné dobrodružství na druhé. Vždy jsem věděl, jak dál, a mívalo to logiku. Dětskou určitě. Mívalo to pointu a ztráty na životech hrdinů. Byly to honičky, války, horory, westerny, příběhy úplně z našeho prostředí, ale s vysněnými prvky. Tuhle schopnost jsem v sobě náhle objevil v devíti letech a udělala ze mě hvězdu v očích Petra Nepodala, Káji Kuchynky, Ferdinanda Valenty, Jary Houšky a přehršlí dalších spolužáků a kamarádů.

Aby toho nebylo málo, ve vyhozeném papíru na dně sklepa sousední „bytovky“ jsem narazil na pár let staré časopisy Ohníček. Začal jsem do haldy okouzleně rýt a bylo to hloubení i hluboko v historii, když jsem narážel na výtisky „až“ z konce let šedesátých. Celý časopis byl tehdy „správnej“, ale prvořadě mě uhranul komiks o Mořských vlcích alias dvou klucích v tričku pohybujících se jako nic kosmem bez dýchacích přístrojů či skafandrů. Tenkrát ještě nešlo tak snadno zjistit, že jsou ti borci plodem neutuchající fantazie mladého spisovatele Vojty Steklače (21. 10. 1945-4. 1. 2021), který seriál vymýšlel za pochodu a pod několika pseudonymy, jak mi teprve později prozradil v rozhovor pro časopis Tvar.

V baráku u asfaltového hřiště bydlil Petr Nepodal se starší sestrou a rodiči, ale typicky vonící Ohníčky nevyhodili! To prováděli sousedi. Doležalovi. Ty jsem ale neznal a vím to dnes dík tomu, že Ohníček měli předplacený a listonoška na každé číslo právala jejích příjmení. Nic nearchivovali a po čase šla „makulatura“ do „kopru“. Zřejmě ji chtěli dát do sběru a nosili je proto na haldu novin do sklepa, který nebyl zamčený, jako tehdy nebylo zamčeno hodně sklepů. Aspoň přes den proto šlo tímto podzemím „lítat“, což jsem činil. A právě přitom jsem Ohníčky vyčenichal. Pak… Den co den jsem se začal do cizího sklepa (dva bloky od našeho rodinného domu) vracet a jsem dodnes naivně přesvědčen, že mě nikdy nikdo nezblýskl. Při loupežích. Vkrádal jsem se dolů s jen s mírnou obavou a vždy vystrkával na parapet sklepního okýnka milené časopisy. Bylo to jistější, než je rovnou napěchovat pod triko a probíhat přízemím jako Váleček ze známého seriálu. Nu, a doma… Jako klenoty jsem jednotlivá čísla přinášel tajně k sobě, pečlivě je rozkládal a skládal podle dat vydání, zevrubně studoval. Zkrátka a dobře, grál byl nalezen. A chronologicky jsem Ohníčky sestavoval do štůsku a fascinován byl prvořadě obrázkovými seriály na pokračování, kterých tu počátkem sedmdesátých roků ještě vycházelo i šest, sedm najednou! Sice jsem ročníky nikdy úplně nezkompletoval, ale co? Vznikly tím tajemné výseče a... Hltal jsem i povídky a reportáže, zkrátka takřka celý obsah, ale úhlavním se stal barevný seriál o Mořských vlcích, který už dnes existuje i jako samostatná kniha (Albatros, 2014). Taky tu dnes mám (i ředitel Albatrosu Ondřej Müller Vlky miloval, jak se mi svěřil), ale v jedenácti letech snad pro mě bylo lepší, že se mě ony fenomenální Steklačovy příběhy dotýkaly jen stopově, nedostupně a co vítaná světla v šedých, nedozkoumaných hlubinách.

I táta si všiml, že cosi nosím domů, a naprosto nic proti mému koníčku neměl. Stál chvíli nad časopisy spolu se mnou, vžíval se do mé nezralé mentality. A já, blázen? Prázdná místa v mé sbírce Ohníčků inspirovala! Vymýšlel jsem a kreslil četné odvozeniny. Všechny dodnes mám a nejstarší je komiksový sešit nazvaný První kluci na Marsu. Protože právě Mars hrál v dobrodružství Steklačových hrdinů velevýznačnou roli. Mars – a ďábelský doktor QQ.

Nezapomenutelný Ohníček s Mořskými vlky číslo 24 z roku 1971 jsem nicméně poprvé „zmerčil“ v jinačí haldě pro sběrnu určeného papíru, a to na korbě soukromého náklaďáčku kousek od školy v naší maloměstské čtvrti Malá Strana (situované ne za Vltavou, ale za Úslavou). „Bože, tohle musím mít!“ To jsem však neřval nahlas. Křičel jsem tak dovnitř do sebe v nekonečné touze. Nebyl jsem seriály dostatečně živen. Těžko představitelně mi chyběly příběhy. Ty, které jsem sám vymýšlel, bez těch jiných strádaly. A tady jsem zrovna jeden zahlédl, anebo jeho kousek, a majitel auta pan Čejka, strýček mého nejlepšího kamaráda Ríši, mě přistihl. Co viděl? Kluka, který mezi školou a kostelem zbožně zírá na kus sběru.

„Vidíš, a lidi to vyhoděj, viď,“ hlesl, načež jsem inkriminovaný Ohníček pokorně a vzorně a před jeho očisky vrátil. Vrátil jsem ho, já pitomeček, do té hromady. Určitě i s lhostejným výrazem. Nicméně hned nato… Ano, za Čejkovými zády já sešitek uchvátil do vlastní moci a on rázem putoval pod mou košili, asi jako by šlo o singl s Elvisem. Ó, rodiče, ti bývali zlatí, avšak dotyčný čtrnáctideník mi bohužel předplatily příliš pozdě. To už normalizace pokročila a surreálné a skvělé Steklačovy příběhy byly nahrazeny čímsi, co až moc připomínalo infantilní pohádku...

Uvnitř těch starších a ještě legendárních Ohníčků se taky prvně objevoval Steklačův Žlutý Robert, dětský románek s fenomenálními a opět komiksovými ilustracemi Dobroslava Folla (1922-1981), jednoho ze zapomínaných géniů české kresby. To byl pro mě další kult. Vymýšlel jsem zbrusu nové Robertovy příhody a vyprávěl je místo pozemního hokeje nadšeným posluchačům: Honzovi Jašků, Kájovi Kuchynků, Petru Nepodalovi atd. A sotva já začal vyprávět, ztichli a nechtěli, abych skončil. Pořád a pořád vyžadovali pokračování. Jednou jsme se dokonce kvůli klidu na mé vykládání zavřeli v kůlně před oním Petrovým bytovým domem a lehce mě dojímá, že démonická kůlna tam pořád ještě stojí, takřka po půl století. Okolo ní zbouraly stodoly, zrušily zahrady, změnilo se takřka všechno, ale to místo zůstalo. Byť dnes už je „kolna“ šikmější věže v Pise. Musí každou chvíli padnout. Občas jdu kolem. Bývá zamčená, zatím drží. Zbytek mého dětství. Jeden z takových zbytků. Ocitl se už bohužel takřka na otevřeném prostranství, fučí zde vítr, ale má vzpomínka na útroby kůlny skryté mezi vrzavými prkny nezemřela a my čtyři (Jaško, Kuchynka, Nepodal a já) existujeme snad i teď uvnitř. Jako stíny. A když mi Robertovy příhody došly, nasadil jsem do krvavých bojů a dobrodružství zbrusu nového hrdinu, už čistě svého Zeleného Jíru. Hm. Ale nepřekonal jsem se zrovna moc. Šlo vlastně o totéž, jenom v zeleném.

A jednou jsem mezi kluky přinesl i toho původního Žlutého Roberta s Follovými obrázky, to jsem už ho měl stejně jako Vlky složeného. Jenom sem tam nějaké pokračování chybělo. Stále vidím vysokého Káju Kuchynku, jak na ty listy zírá; načež řekl. „Vole, to není možný! Kdo ti to vytiskal? Kdo ti to vytiskal?“

Žlutý Robert byl román určený k vyjímání z časopisu (až později vyšel jako kniha, již ilustroval Adolf Born, a dokonce jej Steklač doplnil na trilogii), ale Mořští vlci ne. Ti se neměli vystříhávat a taky jsem to neudělal. Vlky já mezi kluky ze soukromí nikdy nepřinesl a kochal se jimi sám doma. Posléze se hodně z nich octlo jako inspirace v dalších mnou kreslených seriálech. Tyto příběhy jsou mé a dokonce ani styl malířky Věry Faltové (1932-2009) jsem nekopíroval; jenom v jednom případě. Kopíroval jsem ho v případě úhlavního zloducha seriálu, doktora QQ, a to systematicky. „Bral“ jsem jedno lumpovo zachycení po druhém a vsazoval je do vlastních komiksů v pro rodinu „vydávaném“ časopise. A to jsem vydržel dělat po 116 jeho čísel, zprvu dodávaných otci týdně, později „občas“. Mám to dílo pořád i se všemi rubrikami a vy byste v něm viděli méně. Já tam nalézám kus dětství, a to nemalý. Žil jsem tím. Ale ano, i ten hokej jsme hráli a strašně mě to bavilo. Auta po té ulici tehdy skoro nejezdila, tak jsme nikomu nevadili. Ale ten sklep vedle, ďábelský doktor QQ a Vojtěch Steklač, to jsou skuteční hrdinové oné bájné éry, kdy bylo na všechno nekonečně času… Už se nevrátí.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!