Pojem černí baroni je už pevně zakotven v českém jazyce a snad každý Čech ví, co to znamenalo. K připomenutí slouží pravidelné opakování filmů Černí baroni a Tankový prapor několikrát do roka.

Málokdo ale ví, že podobně jako v 50. letech byli postihováni mladí muži nastupující základní vojenskou službu (ZVS), i s nástupem normalizace po srpnu 1968, na základě rozhodnutí strany a vlády, byla postižena určitá skupina mladých mužů při nástupu ZVS, a to se stejným cílem jako po únoru 1948. Na rozdíl od 50. let, kdy černí baroni byli synové z buržoasních a šlechtických rodin, nebo rodin nepřátelských k socialistickému zřízení, v roce 1970 šlo o absolventy vysokých škol, kteří v době pražského jara 1968 pobývali na stážích nebo brigádách na Západě. Z toho důvodu se na ně pohlíželo jako na politicky méně spolehlivé, pokud ne přímo za podezřelé.

Já jsem jako student posledního ročníku fakulty strojní ČVUV dostal stipendium na stáž v jednom průmyslovém podniku v Irské republice od července do prosince 1968, a tak jsem se dostal do kategorie těchto podezřelých osob. Povolávací rozkaz jsem dostal podle specializace na katedře vojenské přípravy k tankovému pluku v Rakovníku. Bylo jen divné, že nástup byl k 1. říjnu 1970 a ne o měsíc dříve, jako ostatní kolegové absolventi vojenské přípravy na vysoké škole. Ve stejném termínu totiž nastupovali i vojáci do dvouleté ZVS. Určité tušení jsem dostal, když jsem zjistil, že se nás tam sešlo asi 15 absolventů VŠ s podobnou historií, a když nás začal vyslýchat důstojník, jak jsme později poznali - místní kontráš, zda jsme byli členy studentských organizací ve škole a co jsme dělali během pobytu v zahraničí, moje obavy se potvrdily. Byli jsme zařazeni do „přijímače“ s nastupujícími „holuby“ a jen jsme čekali, co bude dál. První dva týdny jsme nastupovali společně, pak ale obvykle přicházel povel „absolventi vystoupit“ a my se uklidili někam do závětří. Nikdo nám ale nic neřekl, a bylo vidět, že velení pluku dost dobře neví, co má s námi dělat. Dostali jsme Vojenské knížky a v nich bylo napsáno naše funkční zařazení „velitel tanku“, nikoliv tedy „velitel tankové čety“, jak jsme správně měli být. To znamenalo, že nebudeme skládat zkoušky pro důstojníky v záloze a do civilu půjdeme maximálně jako četaři (se třemi peckami). Důležité ale bylo, že nám ponechali hodnost svobodníka absolventa (jedna pecka v kolejničkách). Okamžitě jsme si v prodejně ARMA koupili zlaté knoflíky na sako a kabát, kolejničky absolventa a barevný odznak na černý baret a uniformy patřičně upravili. Nikdo nic nenamítal a tak byly na pluku dva druhy absolventů: velitelé čet a my - velitelé tanků se zaraženým postupem. Naše diskriminace spočívala v tom, že jsme byli ubytováni společně s mužstvem a ne s veliteli čet a na jídlo jsme chodili také s mužstvem (do ešusu) a ne do důstojnické jídelny, kde se jedlo na talířích s příbory.

Jinak jsme ale žádné šikanování nepocítili. Tehdy, v letech 1970 – 71 byla situace v ČLA poněkud zvláštní. Po stranických prověrkách (KSČ) byla řada důstojníků vyloučena ze strany a tím pádem i vyhozena z armády, zůstat mohli jen ti vyškrtnutí, většinou vyšší důstojníci středního věku –majoři, kteří mohli zůstat, sice bez perspektivy služebního postupu, jen s blížící se jistotou důchodu. Během prvního měsíce, pro nováčky „přijímače“, jsme byli, všichni postižení absolventi, umístěni na jedné ložnici. Tehdy byl u tankistů systém takový, že prvním rokem nastupovali jen nabíječi, velitelé tanku a řidiči už měli jeden rok za sebou v poddůstojnické škole, z nabíječů se po prvním roce stávali střelci. Času jsme měli dost, prvoročáci (nabíječi) prodělávali základní výcvik a my jsme si na ložnici četli, hráli šachy, karty a podobně. Jednou jsem si všiml, že kolega u okna vytáhl kytaru a začal zpívat písničku Karla Kryla a pokračoval písničkami, jaké zpívají čundráci u ohně. Kolega absolvent Sváťa Novotný měl zvučný, melodický hlas, přitom vypracovanou postavu absolventa fakulty tělovýchovy a sportu, prostě měl něco takového, čemu se říká charisma. Vzpomněl jsem si na knížku Černí baroni, kde vojáci sloužící za Čepičky založili hudební skupinu, jako únik ze zeleného prostředí. Já měl ale trochu jinou představu. Před vojnou jsem jako student hrál na piano v tanečním orchestru Modřanských strojíren, hráli jsme na nedělních tanečních zábavách v sokolovnách kolem Prahy, a tak jsem poznal, jak to v takových skupinách chodí. Svěřil jsem můj plán založit orchestr Sváťovi, a jemu se taková myšlenka zalíbila. Rozhodili jsme sítě po kasárnách, kdo by se k nám ještě přidal. Jako první se přihlásil Pepa Hajda, trumpetista z Valašska, muzikant s nadáním od přírody, druhoročák tankista střelec. Po něm přišel bubeník, poručík Nytlík, ten už měl praxi, bylo vidět, že s nějakou skupinou hrál. A konečně nadporučík Čech, velitel tankové roty, hráč na trubku. U toho se musím na chvíli zastavit, protože šlo o případ naprosto výjimečný. V životě jsem potkal řadu nadšenců sportovců, umělců, sběratelů, odborníků amatérů, věnujících své zálibě veškerý svůj volný čas a energii. A nadporučík Čech, excelentní trumpetista, do této skupiny patřil. Říkalo se o něm, že má ve své kanceláři v kasárnách trubku s tlumičem a mezi vyřizováním vojenských záležitostí cvičil stupnice. Trubku měl i na cvičeních mimo kasárny, to prý vlezl do tanku, zavřel poklopy a trubka se tlumeně ozývala z prostoru pro ni zcela unikátního. Jako posledního jsme přibrali Štefana, slovenského Roma, ten hrál na basovou kytaru. A abych nezapomněl, já jsem hrál na piano, psal značky akordů a tónin pro kytary, noty pro trubkové dvouhlasy. Pro naše plány jsme získali podporu u zástupce velitele pluku pro kulturu, majora Matějíčka, a operátora kinosálu pluku, vojína Kovaříka, toho jsme pověřili funkcí technika skupiny. Major Matějíček nám pomohl s potřebným vybavením: elektrickou kytarou, basovou kytarou, soupravou bicích nástrojů, elektrické klávesy, zesilovače apod., a mohli jsme začít zkoušet. Poprve jsme veřejně vystoupili na oslavě Silvestra 1970 v důstojnické jídelně. Hráli jsme takový typický popík, populární písničky té doby, žádná avantgarda, ty jsme prokládali sériemi lidovek, polkami a valčíky typu Proč ta sova tolik houkala….., Do lesíčka na čekanou ….. . Chyběl nám ovšem saxofon a tak ho musely zastoupit trubky svým dvojhlasem. Bylo to nezvyklé obsazení, ale alespoň v něčem jsme byli originální.

No, a po Novém roce přišla Armádní soutěž umělecké tvořivosti (ASUT), podnik pro amatérské umělce v uniformě, s patronací Socialistického svazu mládeže (SSM). A zde jsme narazili na podmínky začínající normalizace. První podmínkou pro účastníky soutěže bylo členství v SSM. Kromě vojáků z povolání jsme nikdo členy SSM nebyli a tak jsme do této masové organizace museli vstoupit. Bylo to stejně členství jen na papíře, po celou dobu mého pobytu v Rakovníku jsem nezaznamenal žádnou aktivitu, možná, že za jedinou politickou činnost vykazovali naši muziku. Druhá podmínka byla povinné zařazení do repertoáru minimálně dvou skladeb sovětských autorů. To jsme vyřešili nacvičením písniček Stěnka Razin a Bílé zvonky (cinkají, cinkají zvonky bílé, vezou k nám . . .), ty jsme uváděli jako ruské lidové. Pro účely soutěže jsme přibrali zpěvačku, studentku střední zdravotní školy v Rakovníku, s tou jsme nacvičili docela obtížnou písničku Prima podnájem (Mám prima podnájem, podnájem pro dva jen . . .).

Divizní kolo ASUT bylo bez problémů, tam jsme konkurenci neměli, v dalším kole pro celý Západní okruh, které se konalo v Plzni, jsme měli za hlavní cíl postoupit do celostátního kola. To se nám povedlo a jeli jsme do Mikulášovic v severních Čechách na celostátní finále soutěže. Byl to hezký týden, vystupovali jsme v závodních klubech v okolí spolu s absolventy konzervatoře, ti zpívali operní árie. Soutěžní vystoupení se nám, myslím, docela povedlo, ale hodnocení jsme se nedozvěděli. Problém byl v tom, že spolu s námi došla do finále i kapela Vojenské hudební školy v Roudnici nad Labem a nebylo by asi taktní veřejně vyhlašovat pořadí skupin, aby vojenská polo-profesionální skupina nebyla jasně první.

Kromě soutěže jsme na jaře hráli každý víkend. Pravidelně to byly taneční čaje v sokolovně v Krušovicích a nastala doba výročních schůzí podniků v Rakovníku (RAKONA) a několika JZD v okolí. Major Matějíček dal vždy do denního rozkazu přistavení skříňové vejtřasky (PRAGA V3S) s řidičem a už se jelo. Hráli jsme ovšem zadarmo, ale kamkoliv jsme přijeli, pořadatelé a kuchařky se předháněli s jídlem, a pití co vypijeme. Tuším, že nyní čtenáři čekají, jak jsem v podobných vzpomínkách pamětníků četl, nějaké pikantnosti: vožrávačky, rvačky na zábavách, a ještě k tomu 17ti letá zpěvačka ! Musím ale všechny zklamat, žádný takový příběh jsme neměli. Bylo to asi tím, že jsme byli už starší vojáci (kromě dvou), a muziku jsme brali vážně. Pili jsme jen pivo a každý z nás se hlídal, aby mu nestouplo více půllitrů do hlavy a při hraní nezačal plavat. To by před kamarády byla ostuda. A po zábavě je potřeba všechno uklidit do auta a do kasáren, po třech hodinách hraní jsme toho měli plné kanady a na popíjení nebyla nálada. Abychom nebyli škodní, do tašky nám pořadatelé dávali s sebou láhve rumu, gruzíňáku, vodky. Ty vojín Kovařík ukládal do skříně v kanceláři kinosálu. Co se s nimi stalo po našem odchodu do civilu, bych rád věděl.

Někdo by mohl získat představu, že na vojně jsem kromě muziky nic jiného nedělal. To by ale nebyla pravda. Muzika byla o volném čase, hlavně o víkendech. V pracovní dny jsem prošel normálním tankistickým výcvikem, jako ostatní. Koordinace při jízdě v terénu, denní střelby z kulometu, střelby z děla s vloženou hlavní 20 mm, noční střelby z kulometu, taktické cvičení se střelbou z kanonu (slepými náboji), nácvik brodění pod vodou v tlakové komoře (to vás uzavřou do uzavřené válcovité nádrže s dýchacím přístrojem, napustí vodu a tlak zvyšují, až odpovídá hloubce 10 m) – ano, to není pro každého. Vrcholem je střelba z kanonu za jízdy v terénu. Samotná jízda byla adrenalinový zážitek, tank T-55 byl sice dobře odpružen, ale při jízdě v terénu měla jízda pro posádku podobu plavby lodi po rozbouřeném moři. K tomu, při střelbách je zapnutý vertikální stabilizátor, který drží kanon ve stabilní poloze, což znamená, že při jízdě terénem, kdy tank kopíruje nerovnosti, zadní část kanonu drží stálou polohu ve svislé rovině a to znamená, že uvnitř věže lítá nahoru, dolu. Pokud by se vám z neopatrnosti pod ní dostala noha, můžete rovnou podepsat objednávku na invalidní vozík. Vystřelené nábojnice padají na podlahu tanku, kde se volně pohybují a vytváří něco, podle čeho vzniklo úsloví „tady je bordel jako v tanku“. Mohu potvrdit, že to přirovnání je docela trefné. Velitel tanku je ve věži, obličej pevně přitisknutý k periskopu, ve sluchátkách udržuje radiové spojení a po přepnutí komunikuje s posádkou. Když to všechno dáte dohromady tak je to opravdu něco jako náročný sportovní výkon !

Ještě malou poznámku k filmu Tankový prapor. Všimněte si, že hlavní postava filmu Dan Smiřický (Lukáš Vaculík) vystupuje jako velitel tanku T-34 – a nosí brýle. Režisér chtěl patrně spojit filmovou postavu s autorem předlohy Josefem Škvoreckým, ten byl krátkozraký a nosil brýle. Jenže chyba, můžete mně věřit, velitel tanku při jízdě se zavřenými poklopy nemůže mít brýle, brzy by si je rozbil a zranil obličej.

Poslední měsíce v Rakovníku už utíkaly tak rychle, že jsem ani nestíhal stříhat metr. A potom přišel den, kdy jsme se, kamarádi muzikanti, v civilu na nádraží loučili. Ani jsme si nevyměnili adresy, bylo nám jasné, že končí jedna kapitola našeho života a patrně si už nikdy spolu nezahrajeme. Mám-li hodnotit můj rok vojny tankisty- muzikanta v Rakovníku (1970 -1971), nemohu napsat, že to byl úplně ztracený čas. Je to možná tím, že v Rakovníku se vojna „nežrala“. Lampasáci měli především zájem o to, aby jejich posádky zvládly střelby, při poplachu pluku vyjeli všichni včas a nebyly žádné „mimořádky“ (úrazy). Je pravda, začínala normalizace a ta se nemohla vyhnout ani kasárnám. Povinné politické školení, mezi vojáky nazývané šmok (požádejte své známé-pamětníky o vysvětlení zkratky), spočívalo v tom, že velitel čety v ruce s Rudým právem odvedl četu někam do ústraní, tam se zeptal, kdo si chce přečíst noviny, a jinak rozchod, na místě na hodinu volno, kouření.

Rozhodně bych nechtěl srovnávat naši partu podezřelých absolventů v roce 1970/1971 s černými barony v padesátých letech, to by bylo jejich hrubé znevážení. Přece jenom ale základní myšlenka – potrestat a izolovat politicky nepohodlné, potenciálně možné šiřitele nebezpečných myšlenek - byla stejná jako před 20 lety. Degradace z funkce velitele čety na velitele tanku, odebrání práva spát v ložnici pro absolventy velitele čet, stravovat se v důstojnické jídelně a zaražený hodnostní postup, to byla forma diskriminace v rámci armády v roce 1970. Proto jsem v září 1971 odešel do civilu jen se dvěma peckami desátníka na ramenou a ne se zlatou hvězdičkou podporučíka. Napadlo mě ale, že tak jako černí baroni, i my, postižení po srpnu 1968, máme také právo alespoň na vlastní pojmenování. A já navrhuji - šedí baroni.

Protože jsem se zatím s příběhem šedých baronů nikde nesetkal, zajímalo by mě, protože naše parta byla z absolventů pražských škol, zda absolventi - šedí baroni byli v letech 1970 - 1971 i v jiných částech republiky. Alespoň určitou satisfakcí pro nás by bylo, kdyby vešlo v širší povědomí, že tak jako černí baroni, existovali i šedí baroni.

březen 2023