Je národní mentalita nesmysl? Samozřejmě ne! Obvykle ji ale precizněji vnímá cizinec, který se na nějakou dobu (anebo nejlépe navždycky) s národem sžije.

Tak například novinář George Mikes (1912-1987) byl Maďar a sepsal přesto (právě proto) jednu z nejvtipnějších knih o Angličanech: Jak se stát Britem (česky naposled 2011). A Mikes umí glosovat svéráz tamního stylu tak, až jeho dílu propadají sami příslušníci analyzovaného národa, ke kterému přitom původně přijel na čtrnáct dní (1938), jak plánoval. Pochopil a vyjádřil tamní vztah k počasí, ke kočce, k monarchii jako zřízení, k nedoříkávání myšlenek, k čaji, k trapnému chytrolínství lidu z Kontinentu, k férovosti jako takové, ke svobodě tisku.

A podobně to zkusil s mapou české povahy esejista Alexander Kaczorowski (*1969) v knize vydané v Polsku roku 2022 a přeložené letos do češtiny. Tento autor zužitkoval stipendijní pobyt Visegrádského fondu a vysnil si během něj řadu kapitol. Nebránil se ani pohostinství tzv. Baltic Centre for Writers and Translators na ostrově Gotland a výsledek připisuje své ženě Joanně slovy:

„Ty sama lépe víš, že jsem začal s psaním už to jaro, kdy jsme se spolu poprvé vypravili do Prahy.“

Kaczorowski, myslím si, zůstal při vnímání a následném psaní zrovna na hranici mezi krčmou a studovnou knihovny. Doslova tvrdí: „Právě v knihovně a v hospodě, v těchto dvou laických svatostáncích, se koncentruje vše, co je na češství nejlepší.“

A pokračuje ještě osobněji. Radost mu přineslo, jak zdůrazňuje, každé setkání s Václavem Burianem a Antonínem J. Liehmem, už zesnulými novináři a znalci české kultury a politiky.

„Každý rozhovor s Tomášem Klvaňou, Tomášem Němečkem a Josefem Pazderkou pro mě byl potěšením a zároveň inteligentní výzvou,“ říká, ale nevyhýbá se ani studiu knih, a to mj. Petra Hořejše, Bohumila Hrabala (řadu z nich, pravda, četl v polském překladu), Tony Judta, Stefana Zweiga, Josefa Kroutvora, Milana Kundery, Jana Patočky, Mariusze Surosze… a spousty dalších.

Kaczorowski píše o nás asi tak lehce i proto, že mu na Polácích - sem tam - něco vadí. Například „do morku kosti zpolitizovaná úloha katolické církve,“ přizná. Ale samozřejmostí českého ateismu (proklamovaného všude na světě ignorací mší) byl šokován.

Zaujala ho taky hrdost většiny Čechů na plebejský a jindy maloměstský původ, naše nesporná hudbymilovnost a jistěže taky schopnost vařit pivo, a to i doma. A prý i schopnost pivo vypít, aniž se staneme prasaty.

Fascinován je množstvím zdejších nářečí a češtinou vůbec. Někde je zpěvnější, jinde méně, ještě jinde víc spisovná. Jak říká, nebude mít ale nikdy ambici tvořit jakéhokoli klasického průvodce. O to víc dokáže srovnávat s jinými zeměmi a... „Na prstech ruky bych spočítal, kolikrát jsem přišel za posledních třicet let do styku s českou policií. V Moskvě o to nikdo dlouho prosit nemusel.“

Nad některými jeho postřehy lze samozřejmě váhat. Zdáme se mu „rozenými“ anarchisty a bytostmi, které jsou pouze nuceny žít ve zbyrokratizovaném světě, jehož pravidla jsme tajně či zcela nepřijali. Nu, a v té souvislosti cituje Josefa Kroutvora:

„Malým poměrům odpovídají mizerné dějiny a naopak. I český charakter je výsledek určitých dějin. Rozpadajících se dějin. Dokonce lze říct, že je právě českost nedostatkem dějinnosti.“

Jaké další stránky národní povahy však vyzdvihuje?

Prý že „klid“, byť jsou nuance, kterými jej podstatně odliší od klidu anglického. „Je Čechům všechno u zadku?“ ptá se. Čtěte, k jaké odpovědi dojde.

Bude (nejméně) víkendová. Češi, a to dodnes, ctí víkendy. Takovým způsobem, že v jejich zájmu přeruší snad i vyjednávání o míru. V létě 2021 chtěli polští vyjednavači co nejrychleji docílit uzavření dohody o fungování dolu v Turowě. Měli pocit, že je od podpisu dělí minuty, ale bohužel nastaly dva státní svátky (Cyrila a Metoděje plus Jana Husa) a Praha se v (pracovní) středu vylidnila. Úředníci nepracovali.

„Češi také nedělají nic rychle a úředníci zejména,“ postřehl autor. A ještě k ateismu, protože je u většiny Čechů skutečně „kadlubem“. Nebo ne?

Polský kněz Zbigniew Czendlik se s autorem zná a nestěžuje si. Administruje devět kostelů; ale uspěl i díky tomu, že českou katolickou církev nezkusil popolštit. Jiní kněží z Polska s tím samým pohořeli a jakákoli „evangelizace“ u nás naprosto nefunguje.

Popularita kněží? Proč ne? Ale efektivita populárů v obracení oveček na víru nebude jiná než u netolerantního blbce.

Zajímavě se Kaczorowski popasoval s otázkou, máme-li šlechtu. Srovnává tuto (neboť ji máme) nejen s šlechtou polskou, ale i s tou uherskou; a tady zobecním. Prvoplánově kniha vznikla pro Poláky a od strany jedna až do konce je na ní nejzajímavější to, co autor vypichuje jako podstatné. Bývají to totiž zrovna ty aspekty, kterých jsme si dávno zapomněli všímat, a je moc dobré se občas uvidět „zvenčí“. Ne se vším musíme souhlasit, ale je to zdravý pohled. Na druhou stranu; třeba kapitolu vydávající se za historii českého filmu vynechte. Nebo pak vymeťte z hlavy: zase se u ní člověk pobaví.

Lepší jsou „Stručné dějiny české literatury“ (od strany 190) a dojde opakovaně na tragické osudy mnoha literátů - včetně Boženy Němcové; přičemž se připomíná, že ctitelem Babičky byl Kafka, Max Brod to tvrdí, ba vnímá onu knihu jako jednu z inspirací Zámku! Kaczorowski se domnívá, že to bylo trochu jinak. Kafka měl slavnou Němcové knihu za jediný český román, jenž pokládal za hodný zapamatování. Tečka.

Alexander Kaczorowski je, dodejme, také autor úspěšných biografií Václava Havla, Bohumila Hrabala a Oty Pavla.
Alexander Kaczorowski: Czechy. To nevymyslíš. Přeložil Martin Veselka. Předmluva z února 2024 Tomáš Němeček. Vydalo nakladatelství N media. Praha 2024. 240 stran.
Czechy. To nevymyslíš - Aleksander Kaczorowski | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví