Onehdy jsem seděl na vínku s kamarádem Danem a vyprávěl mu, co se mi přihodilo v Denveru, kde jsem byl na návštěvě u United ve výcvikovém středisku. Byl to jakýsi úvod do technické angličtiny a člověk, který mě měl na starost, se jmenoval Ken. Byl to starší pán, který se tvářil silně odměřeně. Já seděl večer nad skripty a snažil se neudělat ostudu kamarádovi, který mi to celé zařídil.

Asi třetí den mě v noci Ken zavolal a začal se vyptávat na letadla, co o nich vlastně vím, co vím o letecké historii atd. Asi kolem jedné hodiny po půlnoci, kdy jsem měl už ucho celé opuchlé a načínal asi třetí šestku piva, aby mi šla angličtina lépe, Ken na mne promluvil plynnou češtinou: „No tak pane, vidím, že se o letadla opravdu zajímáte, tak můžeme mluvit po našem!“ A mě málem fláklo. „Vy mluvíte česky?“ „Jasně, dyk jsem se tam narodil!“ Panebože, on mě celou tu dobu každý den víc než dvanáct hodin trápil a on mluví česky! Zeptal jsem se svého kamaráda, jestli to věděl. „Jasně, ale slíbil jsem, že ti to neřeknu.“ „Já tě zabiju, já se morduji s angličtinou a on mluví česky!“ „Chtěl ses naučit anglicky, nebo ne?“

Stejnou fintu použil později Ken na piloty Fischera, když byli na školení v Denveru. Další dny jsem se učil „za pochodu“ v DC 8F, kde jsem seděl na jumpseatu a se sluchátky jsem poslouchal pana inspektora Kena, který někoho vyváděl a já musel reagovat, když mě oslovil. Dobrý trénink!

Kamarád, který mi to všechno dohodl, létal s Cessnou 182. Ve volných chvílích jsme létali nad Coloradem. Tak jsem se mohl seznámit s několika velmi zvláštními místními specifiky, Piloti společnosti United už měli plné zuby létajících komputerů a zatoužili po starém dobrém polétání.

Pořídili si vyřazený „skutečný aeroplán“, když námořnictvo vyřadilo letadla Neptune. Syn jednoho kapitána, který tato letadla létal, věděl o jednom Neptunovi, který stále ještě stál nakonzervovaný jako válečná záloha na jednom letišti, letuschopný, plně vybavený, s minimem nalétaných hodin. Letci si ho koupili a přelétli na klubové letiště. Problém nastal s navigátorem. Tato funkce již v USA neexistovala, respektive navigátorů s platnou licencí bylo jako šafránu. A tak můj kamarád, bývalý navigátor ČSA, který se vystěhoval do USA, dostal tuto skvělou nabídku. Vzhledem ke svému slábnoucímu zraku nemohl létat jako výkonný letec a pracoval u společnosti Jeppessen, která vyrábí navigační pomůcky, a stále si udržoval navigátorskou licenci.

Neptune je nádherné letadlo, dva hvězdicové a dva reaktivní motory, elegantní štíhlá křídla, nádhera. V době mé návštěvy na něm dělali revizi, a tak nelétal.

Sportovní letiště bylo v okrsku letiště Stapleton International. Zajímavý byl provoz. Žádná věž, žádný řídící létání. Po vytlačení z hangáru jsme zahřáli motor a provedli povinné úkony před startem; než jsme vjeli na asfaltovou dráhu, zavolali jsme rádiem na plnění, jestli se někdo neohlásil. Když řekli že ne, rozhlédli jsme se a vjeli na dráhu, plný plyn a tradá! Přitom na tomto letišti byl provoz jak na Ruzyni, pouze éra byla menší.

Kousek od letiště byla náramná krása. Vesnice, typické bílé dřevěné domky s garážemi, kostelík a hospoda. Jenže před garážemi nestála auta, ale letadla, a náves nebyla návsí, ale byla to runway i se světelnou řadou. Piloti United, kteří si koupili tyto pozemky, si navrhli vesnici po svém. Letiště bylo soukromé, a tak se muselo o povolení přistát volat radiem. A kdeže bylo to rádio, že by věž? Samozřejmě nikoliv. Rádio obsluhoval hospodský.

„Takže to máme pět piveček, moment někdo volá, tři sedm pět Golf, kdo to řídí? Charlie Jeppesson? Máš povoleno, zaroluj k hospodě, já vám to zatím natočím!“ Přísahám, že takový rozhovor jsem slyšel na vlastní uši. Na hospodě se rozsvítil zelený reflektor a my sedli. Ovšem saloon nebyl obyčejný saloon, jako ostatně všechno tady. Byl to typický „miešaný tovar“, petrolej, biče, rum a jiné pochoutky, ale sortiment byly svíčky, magneta, řemenice, filtry, mapy, whisky, pivo, steaky a jiné pochoutky. Protože Karla dobře znali, mohli jsme se projít po návsi.

Přátelé, byl to letecký sen nejhrubšího zrna, podobné „porno“ jsem zažil pouze v Kanadě u jezer. Byly to nádherné dny. Bohužel už se nemohou opakovat. Karel H. před lety tragicky zahynul, letecká vesnice již neexistuje, musela ustoupit výstavbě nového letiště a Stapleton Int. je zavřený a mám dojem, že i zbouraný.

Vedle coloradské FAA u dráhy zmíněného mezinárodního letiště bývala nádherná hospoda. Byla navržená jako statek „kdesi ve Francii“ v době první světové války. Před „vyhořelým“ statkem stály Sopwithe a Spady, za ostnatým drátem zajatý Fokker. Houfnice, starý náklaďák, rozoraná země, prostě válka. Majitel hospody si sehnal z filmových studií makety 1:1 letadel, která zbyla po filmování Modrého Maxe. Byly to makety, co stály dál od kamery, takže nebyly nikterak detailní, ale pro daný účel se to hodilo. Ze strany k dráze byla velká okna, ze kterých byla nádherná vyhlídka na startující letadla. Bohužel ani tato hospoda neexistuje, lehla popelem, ještě než zavřeli přilehlé letiště. A tak letecký svět přišel o několik leteckých pamětihodností, kterých není nikdy dost…

Na nástavbě na letadlových lodích si můžeme přečíst varovný nápis „beware of jet blast“. S tímto jevem jsem zažil také několik úžasných věcí. V druhé polovině osmdesátých let přiletěla do Prahy poprvé IL 86.

Byli jsme zvědaví na tento zázrak techniky. Byl to jeden ze strojů nulté série. Posádka nám hrdě předváděla nový stroj, no, tedy napřed těm pomazaným, potom normálnímu plebsu. Vykládali nám, jaká je to pokroková konstrukce, jak se letadlo obejde bez pozemního zařízení jako jsou schody, lidé nastupují po vestavěných schodech do zavazadlového prostoru, kde je šatna, kde si odloží, a potom po schodech vystoupí na hlavní palubu. Nebylo nám moc jasné, proč raději nevozí v zavazadlovém prostoru náklad, který vydělává, ale když jsme nahlédli do technických parametrů tohoto letadla, bylo nám to hned jasné, to stěží uvezlo samo sebe! Dalším těžko uvěřitelným vynálezem byly osobní ofukovače, kde v opěradle sedadla byl zamontován ventilátor, který foukal vzduch na obličej cestujícího sedícího za touto sedačkou. Marně jsme hledali přívod vzduchu k tomuto zařízení, žádný tam nebyl. Ventilátor nasával vzduch ze sedačky (!) a foukal to cestujícímu do obličeje. Nevím, jestli toto zařízení bylo na pozdějších modelech, mám dojem, že nikoliv.

Ale zpět k začátku tohoto odstavce. Na odlet tohoto letadla se dobrovolně přihlásil bývalý člen letky MV, nadšený straník-důchodce. Tehdy se na startu používaly těžké kovové špalky (zakládací klíny) a on, když se letadlo rozhodlo vyrolovat ze stojánky, vzal špalky od kol, ale jak byl nadšený z nové techniky a usmíval se do televizní kamery, zapomněl, že toto ruské letadlo, jako první, mělo motory nízko nad zemí a dostal se tak za motory do proudu výtokových plynů. Motory ho nadzvedly, otočil se ve vzduchu kolem těžkých špalků, dopadl na zem, proud vzduchu ho opět zvedl, další salto kolem špalků, takto udělal asi pět otoček! „Ty vole, tomu se říká ´bolševická setrvačnost´! Škoda, že to nemůže bejt furt, s tím by moh jezdit po poutích!“ pravil kolega, který na to koukal se mnou. Když jsme pro něj celého omláceného dojeli, rozzářenýma očima nám řekl: „To je krása, kdepak, to umí postavit jenom Sověti!“ Ani ty rány o beton mu nerozsvítily…

Když otevřeli přestavěné letiště, za stojánkami 1,2,3 byl háječek s břízami. Jednou v létě jsem jel k „naší“ 767, která stála na jedničce. Koutkem oka jsem zahlédl, že v tom hájku je zamilovaná dvojice. Dáma už toho na sobě moc neměla a měli se mooc rádi. Cargo ČSA ještě nestálo a budova Menzies také ne a vrátnice na plochu byla u budovy, takže je nikdo nerušil. Když posádka čekala na povolení k nahazování, řekl jsem to kapitánovi, že za letadlem mezi stromy leží dva a moc toho na sobě nemají. Kapitán si nechal informaci zopakovat, pak se začal chechtat: „Vytlačte nás nějak šikovně, trochu je provětráme.“

Řekl jsem to řidiči tahače, ten ochotně souhlasil. Já mu ukázal, kde jsou a už jsme jeli. Kapitán se zeptal „Nebude tahači vadit, když to trochu osolím?“ „Určitě ne“ a Rb 211 se začala rozbíhat. Ocas letadla se blížil k plotu. Ukončili jsme vytlačování s letadlem nezvykle natočeným. Řidič tahače letadlo spustil a poodjel, takové divadlo si nemohl nechat ujít. Dvojka i jednička běžely a kapitán řekl do sluchátek „úklid povolen?“ a pak začal pomalu přidávat plyn. Nejdřív letělo oblečení a potom jsem viděl, jak se dva milovníci letištní romantiky křečovitě drží ohýbajících se bříz. „Šaty uklizeny!“ „Rozumím, stahuji volnoběh!“ Odpojil jsem sluchátka od letadla a odešel na vizuální kontakt. Na bočním skle pilotní kabiny byly přitisknuté obličeje snad všech stevardek z letadla, které se snažily něco zahlédnout. Kapitán zdviženým palcem mával jako že „dobrý, jo?“ Lidé jsou strašně zlomyslní…

Boeing 767 důstojně odroloval a mezi břízkami se míhaly dva holé zadky, jejichž majitelé se snažili posbírat své svršky a spodky.

V době, když ještě letadla stála ocasy k budově, kráčela po letišti krásná stevardka. Načesaná, nalíčená a ve slušivé uniformě, za sebou táhla tašku na kolečkách. Byl krásný letní den, celý svět jí patřil, všichni se dívali jenom na ni. A když se dostala za nahozenou dvaašedesátku, jak byla zabrána do toho aby vypadala co nejlépe, netušila nebezpečí, které jí hrozí.

První letěl přes starou vyhlídku klobouk, pak udělala několik odpíchnutých rittbergerů kolem tašky se sukní nad hlavou, aby nakonec skončila na betonu pražského letiště s rozbitými koleny. Jak tak seděla celá oválená na betonu a v louži, zpočátku ani netušila, co se vlastně stalo, chtělo se jí brečet, celý krásný den, který patřil jenom jí, se zhroutil! Běžel jsem se podívat, jestli nepotřebuje pomoct, ale ona jenom natahovala a měla bezmezný vztek na sebe, na letadlo, na celý svět.

O mnoho let později se stala mou životní partnerkou a je jí již osm let…

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora