Vzácným a hlubinně podnětným darem lidského průniku do časnosti pozemského života jsou okamžiky aktuálního prožitku studu nad sebou samým, studu nad omezeností vlastních pocitů, úvah, myšlenek, studu nad neustále proklamovanými výčitkami, stýskáním si nad ranami osudu, jimiž jsem právě já a pouze já zasažen, a to navíc zcela nespravedlivě. Jsem Bohu vděčný, že mě v takovém mžiku selhávání vždy konfrontuje s lidskou bytostí, která mi svou moudrostí jako v zrcadle ukazuje naivitu mého uvažování, plytkost mých stesků a nedůstojnost mé slabosti.

Stále tak pociťuji nepopsatelnou vděčnost za jedno podzimní setkání, které mělo původně mít podobu zcela obyčejné pastorační návštěvy u zcela obyčejné sestry v Kristu. Stvořitel mi ovšem v bohatosti své milosti umožnil kontakt s ženou, která mně, aniž to asi chtěla, aniž si to zřejmě uvědomovala, otevřela poznání prakticky žité víry, naděje i lásky, abych i já konečně pochopil a niterně přijal náboj vděčnosti, která nemá člověka opouštět ani v těch vskutku mezních situacích jeho existence. Po zazvonění mi totiž otevřela žena, jejíž perspektiva budoucích plánů, představ či tužeb byla rozprášena tragickou nehodou a následnou amputací obou dolních končetin.

Sestra Pavla, příkladně kultivovaná a vzdělaná učitelka, tak ze dne na den byla odtržena nejen od svého milovaného poslání mezi dětmi, nýbrž se jí detailně proměnil obsah jejích každodenních prožitků: nemůže totiž konat ty běžné, někdy až nudně stereotypní úkony, jimiž je prosycen všední i sváteční den nás, stále ještě relativně zdravých a všestranně mobilních jedinců. Tato má vzácná sestra v Kristu již několik měsíců neopustila svůj malinký byteček, je vázána na laskavost své pečovatelky, okruh přátel se postupně umenšuje, jen málokdy někdo přijde, posedí, popovídá.

Ale Pavla nezatrpkla ani vůči Bohu, ani vůči světu. Naopak: svou činorodostí, spontánní literární aktivitou, neustálým sebevzděláváním, dopisováním do několika periodik, soukromým vyučováním jazyků zastiňuje mnohé z nás, jimž je dopřáno uplatňovat své vlohy, své nadání, své dispozice v celém spektru možností, které jsou nám v lidské komunitě nabízeny. A tak se stydím: za své starosti, stesky, nářky, jimiž zahlcuji Boha, své bližní a nakonec i sám sebe! A tak děkuji Stvořiteli, že jsem od paní Pavly neodcházel jako její pastýř, tedy ten, který přináší posilu, útěchu, povzbuzení, nýbrž, že já jsem byl mocně posílen, potěšen, povzbuzen! A tak prosím za více takových tichých, pokorných, skromných pastýřů DOBRA, PRAVDY A KRÁSY, aby co nejvíce lidiček mohlo pohlédnout do někdy čiré, jindy zakalené hladiny vlastního života, zamyslet se, zastydět se.

Snad i já jsem tedy již pochopil očistnou symboliku vyznání A. Gildeho: "Je to zákon života: jakmile se před námi zavřou jedny dveře, otevřou se jiné. Ale tragédií je, že pořád hledíme na ty zavřené a nevšímáme si těch otevřených." Paní učitelka Pavla ty své dveře již rozevřela dokořán, abych i já jimi mohl vstoupit do jejího srdce. Dokáži to i já? Dokážeš to i Ty, sestro, dokážeš to i Ty, bratře?

biskup pražský Církve československé husitské