Náš dnešní svět je polární, alespoň to tak v globálu vidíme: na jedné straně demokracie, na opačné totality. Společenská zřízení se pro nás liší podle toho, kdo v nich má moc, což je dáno tím, jak jsou obsazovány pozice moci. V demokraciích se moc udílí volbami, totality to často předstírají (proto jsou označovány také za demokratury – diktatury stylizující se za demokracie). Pro nás má demokracie veskrze znaménko kladné, protože umožňuje tu nejširší svobodu svých členů, totalita záporné, je to to, co nechceme, protože v praxi znamená široce založenou nesvobodu.

Tyto dva typy společenských systémů reálně stojí proti sobě jako nepřátelé a vedou zatím většinou hybridní válku; to znamená, že přinejmenším totality svoje protivníky všemi dostupnými prostředky očerňují. Proto je ošidné mluvit o vadách systému, který podporujeme, a tak nahrávat totalitě.

Ale nejde to jinak. Chceme zkrátka mluvit o tom, že ani (stávající) demokracie nejsou dokonalé a hrozí, že přerostou v demokratury. Jde o to, zbavit dosavadní demokratické systémy zmíněných chyb a ustavit řád, který je nebude reprodukovat.

Jaké chyby a vady máme na mysli? Je řada dysfunkčních rysů stávající demokracie, rysů, které vyvěrají ze samé podstaty demokratických mechanismů a jsou jejich důsledkem; pak nezbývá (protože nic lepšího než demokracii jsme zatím nevymysleli) než snažit se tyto mechanismy přiměřeně korigovat, aby fungovaly tak, jak zamýšlíme.

Jak jsme se zmínili, demokracie dosazují do pozic moci lidi volbami. Je zavedená praxe, že volbám předchází předvolební kampaň a té se účastní sdělovací prostředky. Zároveň jim předcházejí zprávy o mocenské praxi stávající mocenské garnitury. To všechno utváří informační milieu, v němž se pohybují voliči. Vidíme, že zásadní roli tu hrají veřejné sdělovací prostředky a stává se, že kdo je ovládne, volby vyhraje. To odporuje předpokladu, že vyhraje nejlepší z nejlepších.

Ano, volby mají umožnit přístup k moci a rozhodování všem zájmovým skupinám, které vyjadřují vůli lidí obecně. Výsledek však bývá tristní: vyhrává populismus.

Populismus je politická praxe, která se ustavila na základě principu Slibte, co chceme, a my vám dáme hlasy. A tak se slibuje, jen abych se dostal do pozice moci a mohl si pak nerušeně dělat to, co chci já. Nesloužit lidem, nýbrž sobě.

Ze samé podstaty demokracie tak plyne, že politik, aby byl zvolen, má v popisu práce říkat to, co chtějí lidé slyšet, tedy neříkat lidem pravdu. A v případě předvolební politické praxe vést vždy debatu metodou špatného zarámování dobrých skutků tak, aby byl protivník vinen vším, podle zásady Cokoli uděláte, to bude použito proti vám.

Odsud plyne do očí bijící neschopnost praktikujících demokracií zbavit se takových morálních výlupků, jako je Trump, Babiš či Fico. Ti, kdo se jako oni takto osvědčí v politické praxi, vy měli být vyloučeni z přístupu k hromadným sdělovacím prostředkům. Aby nemohlo být možné říkat cokoli a hlavním kritériem pro možnost sdělení by byla pravdivost.

Další problém výběru lidí veřejnou volbou tedy plyne z faktu, že jím není zaručena morální a ani odborná způsobilost vybraných. Politikem se tak v podstatě stává ten, kdo se zalíbil davu, kdo umí říkat to, co se líbí, a jeho morální a odborná kvalifikace nerozhoduje, takže jeho působení v pozici moci může být vším možným, jen ne službou lidem.

Jak z této šlamastyky? Nevím. Jen nastiňuji, co je nutno řešit. Je na nás, co s tím uděláme.