Poslední dobou se často setkávám s různými lidmi dobré vůle. S těmi, kteří se zajímají o vývoj naší společnosti, našeho světa, kteří jsou přinejmenším ochotni někam přijít a angažovat se nad rámec našich zvyklostí. Přes tuto dobrou vůli a úctu jednoho ke druhému často zjišťujeme, že se těžko domlouváme, protože jsme různí a každý z nás vidí věci trochu jinak. Řešení pak nezná nikdo. Trápí mne to přesto, že tomu rozumím. Všichni máme v sobě vloženou skrytou duchovní jiskru, ale nemůžeme se k ní dostat. Někdy si myslím, že žijeme v době rozkladu, rozpadu a úplné atomizace, v době, kdy nejsme schopni nic zrodit. Jsme-li však u dna, můžeme už jenom stoupat nahoru. Jsem přesvědčena, že ta naděje už je tady.

Z trápení se rodí síla. Náš svět soutěže ve všech oborech, materialistické pojímání světa a reklamní způsob života, kdy už prodáváme všechno, od vlastního jména, přes vlastní soukromí až po vlastní děti, dusí naději a ničí budoucnost. Právě proto ale přibývá těch, kdo se brání tomuto způsobu života. Dialog mezi lidmi, aktivita, osobní účast, která překračuje hranice soukromého, solidarita a ochota sdílet s ostatními společný prostor, to jsou hodnoty, které bude víc a víc lidí přijímat a hájit. Protože bez nich je svět mrtvý a umíráme. Jak napsal kdysi Antoine de Saint-Exupéry: "Nenávidím svoji dobu ze všech sil, člověk v ní umírá duchovní žízní." Tu žízeň dnes pociťujeme zvlášť palčivě, a proto jsem si jista, že tlak, pod kterým žijeme, vyvolá zpětnou reakci. Začít ale musíme každý u sebe. Jenom ten, kdo se pokouší pracovat na sobě, může něco dát i druhým. Kdo najde svobodu v sobě, bude chránit i svobodu jiných. Je to ale cesta klopotná a dlouhá. Jsme ale na ní všichni a jeden druhého potřebujeme. A bez dialogu, někdy třeba i beze slov, to nejde a nepůjde.

herečka, poslankyně