Hmota má v sobě fantastické vlastnosti a ty se stávají stále zajímavějšími, když hmota chladne. Žhavé plazma po Velkém třesku bylo poměrně jednoduché a homogenní. Poklesem teploty se objevily atomy vodíku a helia. Ty se musely dále v infernu hvězd měnit na prvky Mendělejevovy tabulky a to až po železo. K vzniku těch těžších muselo dojít k zániku hvězd a výbuchu supernov. V naší planetě je tedy nashromážděna úctyhodná vesmírná směs.

V plynném stavu se molekuly pohybují chaoticky a po zkondenzování v kapalinu sice ještě nemají tvar, ale zachovávají objem a už nejdou moc stlačovat. Ještě zajímavější je pevné skupenství. Hmota získává tvar a někdy působením svých vnitřních sil krystalizuje do krásných geometrických tvarů. S velmi nízkými teplotami se objevuje ještě supravodivost a supratekutost. Atomy se slučují do molekul a vzniká přepestrá paleta sloučenin. Zajímavé jsou zejména ty organické založené na schopnosti uhlíku tvořit sám se sebou řetězce. To je asi základní anomálie podmiňující vznik biologického života. Tou druhou je anomálie vody, která má nejvyšší hustotu při 4 °C a ne při teplotě tuhnutí, jako většina látek. Díky tomu zamrzají řeky a jezera od hladiny a u dna se udržuje vrstva vody 4 °C teplé, umožňující přežívání živočichů. Není divu, že to někteří považují za božský záměr.

Tak jako se atomy či molekuly samovolně spojují do krystalů, není ve vlastnostech hmoty už zakódováno také to, že z pestré palety sloučenin dříve či později vznikne samoorganizující se živá hmota? Nejprve jednoduchá založená na jedné buňce schopné opatřovat si energii látkovou přeměnou a množit se. A také se vyvíjet. Zprvu k tomu asi bylo třeba nepříjemné redukční atmosféry, plné jedů, která by nás dnes zahubila. Ale vznikly sloučeniny, které byly třeba a které by dnes převládající kyslík zahubil. Byla to doba fermentací a kvašení – doba anaerobního života. Po nesmírně dlouhé době biosféru zaplavily sinice a stromatolity, které měly zelené barvivo a čerpaly energii ze slunečního záření. To bylo velmi chytré, ale svojí úspěšností současně způsobily rozsáhlou ekologickou katastrofu narůstajícím obsahem kyslíku v atmosféře, který otravoval a ničil anaerobní bakterie. Většina jich postupně vyhynula, jiné zalezly do půdy, ale některé se dokázaly přizpůsobit. Objevily, že získávat energii oxidací kyslíkem je mnohem účinnější. Pak už evoluce postupovala rychleji a vznikli mnohobuněční. Obsadili vodstvo i souš a vytvořili spolu s rostlinami bohatou biosféru.

Vývoj nešel přímočaře a některá kataklyzmata ať už vesmírného nebo tektonického původu způsobila vymírání a karty byly rozdávány znovu. Život ale už byl pevně zakotven a nedal se. Po jedné takové události před 66 miliony let jsme dostali příležitost my, savci. A zdá se, že jsme ji využili. Najdete nás na souši, ve vodě a díky netopýrům i ve vzduchu. Dokonce my lidé, jako vrcholoví predátoři, jsme se dopracovali až k inteligenci, jak s oblibou říkáme. Ale nemají inteligenci i jiní tvorové, jen třeba nějakou jinou? My tomu u nich ve své nadřazenosti říkáme pudové instinktivní chování. Ale takové mraveniště či včelstvo se dokáže chovat velmi zajímavě, složitě, koordinovaně a překvapivě účinně. Včely jsou i vynalézavé, a když do úlu vnikne predátorská sršeň, obklopí ji dělnice a vibrací zvýší teplotu natolik, že ony přežijí, ale sršeň ne. Ony snesou i 47 °C, sršeň však při 46 °C umírá.

Řada živočichů používá nástroje. Pěnkava trny z kaktusu k vyšťourání hmyzu ze štěrbin, lední medvěd rozbije tvrdou lebku mrože kusem ledu, některé velryby bublinami vzduchu soustřeďují hejno ryb. Veverka si schovává zásoby na zimu a umí je najít. Matky pečlivě učí své potomky jak lovit a přežít. Chobotnice uzavřená ve sklenici s víčkem dokáže to víčko vyšroubovat a osvobodit se.

My jsme se byli nuceni postavit a tím jsme si osvobodili přední končetiny k používání nástrojů. To a jemná prstová motorika nás předurčily k vývoji technické inteligence a civilizace. Protože s nástroji to jde lépe a rychleji a líbí se to a nutí vymýšlet stále nové. Od toho byl už jen krok k písmu a sdělování postupů. To nás přivedlo až tam, kde teď jsme. K válkám, soupeření a složité technické civilizaci, závislé na surovinách, energii a neustálém růstu. Také k fantastickým objevům. O sobě samých, o vesmíru. Vymkli jsme se z přírodního řádu, kde každý živočich má své místo, úlohu a osud. My si svůj osud chceme určovat sami. Dosáhli jsme hodně, ale jako všechno, nemůže to mít jen pozitivní důsledky. Negativem je přelidnění, epidemie a velká zátěž životního prostředí.

Je technická civilizace také už tak nějak zakódována v základních vlastnostech hmoty jako ta krystalizace? Dospěje k ní dříve či poději každá inteligence, anebo je to jen slepá ulička, anomálie, která biosféře neprospívá, ba naopak ji škodí? Možná není stabilní, protože má při své prudkosti tendence k sebedestrukci a příroda ví, že to s námi tu chvíli vydrží. Opravdová lidská civilizace tu je jen nějakých dvanáct tisíc let. Přitom mnoho šikovných živočišných druhů obývá tuto planetu po statisíce a miliony let. V harmonii a přizpůsobení se.

Musí mít inteligence vždy formu technické civilizace? Ta nám byla vnucena našima rukama. Jak by asi vypadaly jiné formy? A neexistují už i kolem nás a jen my jim nerozumíme, protože jsme už příliš specializovaní? Může existovat inteligence, která by žila v rovnováze a harmonii s přírodou a planetou, když ta naše to rozhodně není? Nebyly to kmeny primitivních domorodců? My jsme si zvolili tuto. Řítí se jako rychlík a už není možné z ní vystoupit. Tak si tu jízdu aspoň užijme.