Celý život se podivuji nad tím, jak mnozí lidé, kteří žili několik staletí před námi, dokázali být jasnozřiví. Tak třeba třetí prezident USA a hlavní autor amerického prohlášení nezávislosti Thomas Jefferson (1743-1826) svého času napsal toto:

Člověk, který se nikdy nepodívá do novin, je lépe informován než ten, kdo je čte, protože ten, kdo nic neví, je pravdě blíže než ten, jehož mysl je naplněna lží a omyly.

Je třeba onen citát číst velice pozorně. Pochopitelně, že dnes by stačilo k těm novinám přidat ještě internet, Facebook, Instagram a další sociální sítě, které jsou mimo jiné plné hoaxů a fake news a které v době Jeffersonově naštěstí nebyly. Leč jeho rčení výše platí v této době ještě jednoznačněji. Pouze to nikdo nehodnotí z tohoto úhlu pohledu.

A snad ještě jeden citát, který svědčí o jisté bezelstnosti tohoto politika a filozofa.

Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.

To tehdy ještě tento skvělý muž a myslitel netušil, že jednou budeme historii falšovat a vykládat ji v tom či onom období, podle toho, jak nám která její verze vyhovuje.

Že to tak není?

Tak například první světová válka mimo jiné těžce dolehla na české a moravské lesní hospodářství. Rostly ceny, obchodů s dřevem se ujímali spekulanti, kteří lesům nerozuměli vůbec. Chyběli dělníci, hospodaření bylo omezeno a silně se rozšířilo pytláctví. Lesní pych, jak se tomu také někdy říkalo. Arcibiskupský lesní rada Jan Bernatzik ve své knize „Dějiny polesí ostravického k desetiletému trvání Československé republiky“, vydané v roce 1928, k problémům pytláctví píše: „Tomu zlořádu se dalo čelit, až lid z horečky volnosti vystřízlivěl…“

Horší je, že téměř o sto let později, lid z horečky volnosti, vzniklé po roce 1989, stále ještě nevystřízlivěl. Zlořády existují a místy i rostou. A moc se jim bohužel nečelí.

Kdybych dnes veřejně prohlásil, že se cítím být mimo jiné také hrdým Evropanem, mnoho lidí by si mé prohlášení zcela nesprávně spojilo s Evropskou unií. A obdařilo by mě řadou nenávistných výlevů. Ale být smýšlením občanem Evropy, to je něco zcela jiného, nemajícího s Evropskou unií mnoho společného, což většina našich spoluobčanů dnes naprosto nechápe. Být odpovědným a hrdým občanem Evropy znamená mimo jiné také se hlásit ke všem pozitivním stránkám historie každého evropského státu, zejména pak státu vlastního. Ovšem otázkou je, zde ony pozitivní momenty z vlastní historie známe. Uveďme si příklad:

Profesor PhDr. Martin Wihoda, Ph.D (*1967) je naším excelentním historikem, specialistou na středověké dějiny, které přednáší na brněnské Masarykově univerzitě. V jednom rozhovoru se k problematice evropanství v souvislosti s českými dějinami vyslovil takto:

Přemyslovci nikdy vážně neuvažovali o zpřetrhání vazeb k říši. Česká knížata skládala slib věrnosti do rukou římskoněmeckých králů a postupně se zařadila k vysoce postaveným vazalům. Od 13. století patřila do sboru kurfiřtů, sedmičky říšských knížat, jež volila římskoněmecké krále. Pokud nás minulost bude vybízet nejen k oslavám, nýbrž i k zamyšlení, snad se jednou staneme hrdými Evropany, aniž bychom přestali být neméně hrdými Čechy. Přemyslovci tak měli přístup na dvorské sjezdy, kam je doprovázely skupiny velmožů. Ti se stávali svědky velkolepých dvorských rituálů, obdivovali chrámy i paláce a po čase se viděné pokoušeli doma napodobit.

Rozhodující předěl nastal kolem poloviny 12. století v souvislosti s tažením Vladislava II. do Lombardie. V severní Itálii se Češi setkali s jednou z nejvyspělejších forem středověké latinské civilizace a domů se nejspíš vraceli okouzleni. Tehdy se urychlil a prohloubil dialog české společnosti se Západem, což umožnilo modernizaci českých zemí ve 13. století. Přemysl Otakar II. velkolepě provdává svou neteř Kunhutu za syna uherského krále Bély IV., jehož před čtyřmi lety porazil v bitvě u Kressenbrunnu. V roce 1197 se vlády v zemi chopil bratrský dvojlístek Přemysl Otakar I. a Vladislav Jindřich. Oba věděli, jak vypadá moderní správa země, a vytvořili prostor pro kohokoli, kdo byl ochotný v Čechách nebo na Moravě podnikat. Aby do země přilákali řemeslníky a zemědělce ze zahraničí, zaručili jim do té doby nevídaná práva.

Já vím, že nyní některý ze současných „historiků“ namítne, jak se to slučuje s filozofií Palackého „Dějin národa českého“? I na to v uvedeném rozhovoru s profesorem Wihodou došlo, když byl tázán na tzv. německou kolonizaci. A on odpovídá takto:

Nemám rád slovní spojení „německá kolonizace”, protože nás vrací k Palackého pojetí českých dějin, k údajně odvěkému zápolení Slovanů s Němci. České země však nebyly ve 13. století osídleny německými osadníky masově. Příchozích bylo málo, jejich počet se pohyboval v řádu tisíců lidí. Čeští králové měli zájem o znalce práva a vyspělých technologií, kteří uměli dolovat stříbrnou rudu a zpracovat ji, znali lepší řemeslné postupy, účinněji obdělávali půdu. Vyspělejší způsoby hospodaření obratem přijímali místní obyvatelé. Takzvaným německým právem se tedy neřídili pouze Němci, nýbrž také Češi, kolonizace nebyla německá ve smyslu etnickém, ale právním. Češi a Moravané byli důležitou součástí říšského kulturního prostoru, který býval v minulosti mylně zaměňován za prostor německý. Etnický nacionalismus je však neblahým vynálezem mladšího data. Přes propast času je více než zřejmé, že Přemyslovci mohli vyrůst a vyniknout právě pod volnou ochranou císařské moci. Po celou dobu si přitom uchovali volnost jednání, přičemž pro ně římskoněmecká říše představovala okénko na Západ, most, kudy k nám proudily západoevropské inovace...

Zásadní byla proměna mentality, osvojení si západního způsobu myšlení, které bylo - a je - založeno na předvídatelném právním jednání. S právními jistotami šly ruku v ruce změny ekonomické povahy. Nejen urozeným, nýbrž i měšťanům se vyplatilo investovat a uzavírat smlouvy, protože měli jistotu, že se dovolají práva. Specialisté ze Saska začali těžit stříbronosné žíly, stabilní přísun drahého kovu umožnil ražbu stabilní mince a ta zase byla předpokladem pro stabilizaci platů a cen. Důvěryhodná měna provázala české země se zahraničím. Vše dohromady v průběhu století nenápadně změnilo společnost, čehož pak mistrovsky využil Karel IV.

Konzervativní není obor, nýbrž historikové, i když zdaleka ne všichni. Ale musíme si přiznat, že jsme se stále nedokázali vzdát Palackého koncepce českých dějin. Jejich smysl posuzujeme z úzkého jazykového hlediska a nedaří se nám je zasadit do přirozeného středoevropského rámce, přestože denně vidíme důkazy, že se nám žije dobře jen proto, že vycházíme se sousedy. Že jsme integrováni do struktur, jež nás chrání a ekonomicky i kulturně nám prospívají. Přesto se odmítáme dělit o náklady a sníme o jakési bájné, nikdy však nepoznané nezávislosti. Ve středověku byly vztahy, a to i mezi sousedy, volnější. Dnes je provázán celý svět. Ale to nic nemění na základní strategické premise naší existence ve středu Evropy: v okolních zemích musíme mít především přátele. Nebo alespoň sousedy, kteří nám budou důvěřovat. To můžeme ovlivnit, když se budeme chovat čitelným způsobem. A pokud nás minulost bude vybízet nejen k oslavám, nýbrž i k zamyšlení, snad se jednou staneme hrdými Evropany, aniž bychom přestali být neméně hrdými Čechy.

Otázkou je, kdy se o tom budou učit naše děti. V Brně to tak profesor Wihoda učí. Dozvědí se něco o tomtéž i žáci v Horní Dolní? A jsme zase u toho třetího amerického prezidenta. Jak že byl ten jeho citát?

Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.

Nebylo by dobře již pomalu začít?