Životní prostředí je termín skloňovaný ve všech pádech a v posledních letech se zároveň u nás stal pojmem velice frekventovaným. Není divu - většině z nás není lhostejné, jaká je kvalita našeho života. Pouze specifikace tohoto pojmu je mnoha lidem nejasná, zejména když se někdy chováme, jako bychom nemohli nic ovlivnit.

V tomto směru na sobě neseme neblahé dědictví totalitního uvažování. Na druhé straně roste počet lidí, kteří pochopili, že se na spekulacích se životním prostředím dá poměrně slušně „vydělat“. Avšak v následujících řádcích mi jde spíše o filozofii celé záležitosti.

K životnímu prostředí nepatří jen to, zda dýcháme či nedýcháme jedovaté zplodiny, ale také to, že denně chodíme okolo oprýskaného domu (abych uvedl i tu druhou nejkrajnější možnost). Jedovaté zplodiny ničí naše plíce a další tělesné orgány. Lhostejnost při pohledu na oprýskaný dům ničí naše vědomí odpovědnosti a otravuje naši duši. Obojí pak ve svém souhrnu vytváří onen nebezpečný pocit lhostejnosti a netečnosti, snižující kvalitu lidského života. A přitom v podstatě jde také o majetek.

Jak o majetek? Evropský právní řád se odvíjí především od práva římského. To znalo pojem vlastnictví věcí, které sice jako lidé vlastníme, ale svým charakterem jsou nevlastnitelné. Přesto jako jejich vlastníci s nimi můžeme nakládat tak, že poškozujeme vlastníky ostatní. To je příklad zamořování ovzduší či devastace krajiny. V tomto směru se bohužel neuplatňuje onen atribut vlastnictví, které, je-li soukromé, je většinou tvořivě a spravedlivě spravováno.

Krajina nám patří, jsme jejími vlastníky, avšak nikoli každý z nás o své vlastnictví pečuje s umem dobrého hospodáře. Jsou ovšem ještě jiné, námi lidmi vlastněné hodnoty, které si v tomto smyslu málo bereme za své.

Dochází totiž také k tomu, že devastujeme životní prostředí i svými návyky a svým způsobem života. Někteří odborníci a filozofové přicházejí s myšlenkou, že naše uspěchaná, nevídaným konzumem všeho poznamenaná doba, se vyznačuje mimo jiné i devastací času. Děsivý nápor lidstva na supermarkety a následné mnohahodinové chroupání nakoupených zbytečností u televizních obrazovek - co to je? Naprostá devastace způsobu života. Navíc k tomu musíme přidat „fenomén„ poslední doby. Děti, které tráví veškerý volný čas u počítače. Co dělají? Většinou hrají přiblblé hry. Dospělí často taktéž činí ve svých mobilech.

Čas, který bychom mohli věnovat poznávání, rodinné výchově, studiu, sběratelství, či jiné prospěšné činnosti, tak promrháváme, čili znehodnocujeme. Začínají se objevovat i pojmy jako je ekologie času. A právem. Dovedeme si již představit náš pomalý konec způsobený tím, že ve vzduchu bude přibývat exhalací a ubývat kyslíku. Avšak nad prostorem času zatím máváme rukou. Ale necháme-li se přinutit k jeho „znečištění“ tím, že jím budeme hazardovat v neprospěch kvality života, připravujeme se tak rovněž na pomalý, ale neodvratitelný konec.

Nedávno se na internetu objevil snímek o tom, jak si někteří odborníci v roce 1953 představovali výlet autem o půl století později. Hrozné. Sebebujnější fantazie tvůrců nestačila. Nic neodhadli. Takže ani my nejsme schopni odhadnout, jak budou žít naši budoucí padesátiletí vnuci nebo vnučky. Mám obavu, že půjde o něco strašného.

W. Burroughs dokonce tvrdí, že již Mayové měli představu o tom, že čas někde končí a někde začíná. A že je stejnou surovinou, jako jsou pro nás fosilní paliva. Věřili, že každý svět má svůj čas. Někteří autoři jdou ještě dále. Z nedostatků našeho chování vyvozují, že spotřebováváme i kulturu stejně tak, jako fosilní paliva. Obojího je omezené množství. Myšlenka není zase tak úplně nová, pouze tomu nikdo nevěří.

V roce 2050 budou u nás tři miliony osob ve věku nad 65 let. Ale celý národ se zabývá tím, co řekl či neřekl Miloš Zeman. Jako by nebylo nic důležitějšího (mezi námi, ono to současným politikům velice moc vyhovuje). Přitom hrozí nebezpečí, že Česko bude za třicet let starým a čím dál tím méně mohoucím státem.

Jak jde tohle všechno dohromady? Inu je třeba si říci krutou pravdu - za třicet let na tomto světě pravděpodobně nebude ani jeden z těch, kteří dnes ovlivňují naši vnitřní či zahraniční politiku. Někteří jednotlivci budou možná přežívat v domovech pro seniory (ovšem pouze pokud se v současnosti budeme jejich výstavbě věnovat). A právě tyto politiky, dnešní padesátníky až sedmdesátníky, to, co bude za třicet let, zřejmě vůbec nezajímá. Je to podivné – vždyť i oni mají většinou děti a vnoučata.

Stárnutí populace není nutné brát jako hrozbu. Státy by se na změny ale měly připravit, což je přesně to, co náš stát nečiní. Měly by se výrazně upravit důchodové a zdravotnické systémy. Což není pouze zvyšování důchodů. Nutné bude rozšíření sociálních služeb a péče o starší lidi. Na rostoucí počet osob vyššího věku budou muset reagovat i výrobci ve všech oborech. Senioři totiž budou představovat výrazný podíl jejich zákazníků. Již v nejbližších letech se však ČR stane jednou z nejstarších evropských zemí podle všech ukazatelů. Její dosavadní nevýhodou ve srovnání se západoevropskými a jihoevropskými zeměmi je, že není významněji omlazovaná imigrací ze zahraničí. Imigrace brání rychlému populačnímu stárnutí například v Německu, ve Švýcarsku, či v Rakousku, tedy v zemích s dlouhodobě nízkou porodností. Jenže naše migrační politika je bohužel stále v zajetí jakési nepochopitelné xenofobie, která je vlastní většině občanů, politiky z toho nevyjímaje.

Podle všeho bude v roce 2030 ve středním věku méně než osob ve věku 70-79 let. Výrazně zeslábne i kategorie třicátníků. Naproti tomu ve všech starších věkových kategoriích, počínaje padesátiletými, se počet osob - nehledě na celkový úbytek obyvatelstva - bude zvyšovat. Osob starších 60 a 65 let bude rychle přibývat. Přibývání šedesátníků bude zřejmě nejvýznamnější změnou věkové struktury obyvatelstva v první třetině 21. století. Vytvoří se tím nové populační i sociální prostředí, v němž věk 60, ale ani 65 let nebude již možno považovat za hranici veřejné aktivity a v němž šedesátníci již vzhledem k svému počtu budou ekonomicky a politicky silnou skupinou.

V roce 2000 byla vydána populační prognóza světa, vypracovaná Statistickým úřadem OSN. Tato prognóza se zabývá výhledem populačního vývoje všech zemí světa, včetně České republiky. Její výsledky zařazují budoucí ČR jednoznačně mezi země s nejstarším obyvatelstvem na světě, v roce 2050 má podíl šedesátiletých a starších v ČR podle OSN činit přibližně 40 %. Nicméně dokládají, že populační stárnutí je pro Českou republiku naléhavějším problémem než pro většinu ostatních zemí. Jenže tohle naši budoucí poslanci a senátoři nevědí, či spíše vědět nechtějí.

Nastupující generaci nepředáme tuto zemi v dobrém stavu. Pochopitelně i proto, že každý náš politik vidí na obzoru pouze nejbližší volby. Zkuste se někoho z nich zeptat, jak si představuje podobu naší země a státu asi tak za třicet let. Neřeknou Vám nic, protože to není pouze mimo jejich uvažování, to je zcela mimo jejich chápání. To, že by měli uvažovat několika desetiletí, to je ani nenapadne. V tomto případě je ono slovo „nenapadne“ poměrně smutným rysem této doby. Jenže problém je rovněž v tom, že takto neuvažuje ani značná část voličů.

Jak napsal kdysi americký ekonom Paul Robin Krugman (*1953), držitel Nobelovy ceny za ekonomii (2008), některé země rostou pomalu, protože mají vysoký dluh, jiné mají vysoký dluh, protože rostou pomalu. To druhé je to, co nám hrozí. A lid obecný se vzájemně vyzývá na sociálních sítích k demonstracím pro či proti Zemanovi, či proti komukoli jinému. Rozumíte tomu?