V té poslední, prudce se s kopce svažující etapě našich životů, kdy naše míra tolerance a schopnost ústupků se výrazně snižuje a naše úlitby společenskému tajtrdlíkování mizí pod tíhou povědomí krátkosti a konečnosti naší životní pouti, se hyperbolicky zvyšuje potřeba mírného a příjemného otupení smyslů před nájezdy nehorázné žurnalistiky současného vykolejeného světa. V této fázi života se nám najednou jeví mnohé výchovné theze našeho vzdělání jako zbytečné, neřku-li škodlivé.

“Píti alkohol je slušné a důstojné pouze ve společnosti!” je poučka zakotvená hluboce v našem podvědomí, utvořeném vzdělávacím procesem, obvyklým před mnoha desítkami let. Dovolte mi, abych v oné shora zmíněné části své vlastní pouti po téhle naší bolavé zeměkouli oponoval zvyklostem a slušnému vychování (kterého se mi naneštěstí dostalo v hojné míře) a prohlásil:

Pít víno ve společnosti, tedy pít s někým, je nebezpečné. Zvláště pokud ten někdo vám není zcela intimně znám , pokud mu absolutně nedůvěřujete, pokud ho neznáte stejně dobře jako sebe sama. Pokud si tedy nemůžete být zcela jisti, že nepronese nějakou hovadinu po které vám nutně ztrpkne na jazyku i nejlahodnější shiraz. Na druhou stranu pít sám, tedy pouze ve své vlastní společnosti (nanejvýše ve společnosti milovaného a milujícího pejska nebo kočičky), je vždy zcela bezpečné a vždy příjemné, neboť je zcela eliminována možnost čehokoliv neočekávaného a nepříjemného. Takže tedy: “Jasmínu loubí, sedím u vína, zve dobré druhy dobrá hodina a já jsem sám…” a je mi dobře.

Vancouver, 1. ledna 2008