O víkendu zasáhla v Praze policie někdejšímu představiteli Ku-Klux-Klanu Davidu Dukeovi. Obvinili ho z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení lidských práv a svobod. Poté byl vykázán z ČR. Zdá se, že problém bude mít i český vydavatel jeho knihy „Moje probuzení“. Duke v ní údajně mj. zpochybňuje holocaust.

Shodou okolností skoro zároveň skončil ve Vídni proces s popíračem holocaustu Gerdem Honsikem. Dostal pět let.

Ti lidé zastávají názory, které jsou zároveň věcně nesmyslné (popírat holocaust je něco jako tvrdit, že země je placatá) a morálně zavrženíhodné. To budiž vytčeno před závorku.

Hlasatelé a šiřitelé podobných myšlenek se dostávají do sousedství producentů a šiřitelů dětské pornografie. Pronásledování těch druhých je opřeno o vědomí, že někteří jedinci nejsou schopni se ubránit sklonu k amorálnímu a zločinnému jednání, a musí zasáhnout represivní složky státu.

Je tu ovšem rozdíl: smyslem zásahů proti pedofilům je chránit děti před zneužitím. V prvním případě je v roli dětí, které je třeba chránit, veřejnost.

Nechci řešit v první řadě otázku, jsou-li zásahy proti popíračům holocaustu potřebné nebo nikoli. Důležitější je jiná věc: co to, že je třeba popírání holocaustu trestně stíhat, vypovídá o společnosti, v níž je to zapotřebí, a nakolik může být taková ochrana společnosti účinná.

Ti, co podobné zákony navrhli a prosadili, vycházeli zjevně z přesvědčení, že lidé nejsou schopni se s určitými ideami kriticky vypořádat, oddělit dobré od zlého, a musí se jim pomoci: tím, že se šíření zlých myšlenek prostě zakáže. A to není ještě všechno: zároveň je tu nevyslovené přesvědčení, že lidé mají silný sklon brát za své špatné a hříšné myšlenky, a je na státu, aby jim je pod hrozbou trestu tak říkajíc vymazal z hlavy.

Ve skutečnosti život spočívá v tom, že člověk je neustále vystavován pokušení hřešit, a je na něm, aby obstál. Je to podstata jeho svobody. Lidé si při tom mohou a musí pomáhat. Je iluze pokoušet se vytvořit formou zákazů a příkazů sterilní prostředí, v němž nebude pro hřích místo: prostředí, které bude eliminovat nejen špatné činy, ale dokonce i špatné myšlenky. S podobným společenským experimentem máme ostatně bohaté zkušenosti. Za minulého režimu byla zakázána nejen dětská pornografie, ale pornografie vůbec, přičemž hranice pornografie byla široká, pod pornografii spadalo i umění s erotickými náměty. Byla zakázána i pornografie ideová, pornografie v přeneseném slova smyslu. Špatné, chybné a hloupé myšlenky. V důsledku toho byly podporovány myšlenky ještě špatnější a ještě hloupější. Sama myšlenka takového zákazu je ve své podstatě hloupá a amorální.

V zásadě nejde o to, všechno povolit, ale o problém, jak nastavit hranici. Výzvy a návody k násilí ohrožujícímu životy a bezpečnost občanů, je třeba stíhat. Pokud jde o vadné a amorální myšlenky, které pod toto vymezení nespadají, je třeba lidem věřit, že mají zdravý úsudek a jsou přístupní rozumným argumentům. Protože pokud by nebyli, je všechno ztraceno a žádné zákazy nepomohou. Svoboda a demokracie jsou v první řadě postaveny na důvěře a kde se jí nedostává, policie to nespraví.

28. dubna 2009, psáno pro Radio Česko

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.