Před časem vztyčil jeden místní občan na louce Budínka u Dobronína na Jihlavsku kříž na památku německých obyvatel, kteří tam byli v květnu 1945 ubiti. Jak tomu v podobných případech pravidelně bývá, stal se kříž kamenem úrazu. Nakonec jej několik představitelů České strany národně sociální natřelo na růžovo a doplnilo 64 dřevěnými kříži, které mají připomínat české oběti německého násilí za okupace.

Akce byla načasovaná k 28. říjnu. Iniciátoři se ovšem netají s tím, že chtějí rovněž svou stranu zviditelnit a zároveň se "odstřihnout" od spojení s Jiřím Paroubkem (s nímž nemají nic společného).

Zviditelnění jejich strana potřebuje velmi naléhavě, soudě podle toho, že při volbách do PS v létě 2010 dostala podle údajů Českého statistického úřadu celých 295 hlasů.

Současné zviditelňování ČSNS má ovšem svá specifika: zviditelňovači tvrdí, že se staví pomníky členům NSDAP. Především je třeba konstatovat, že ani členové NSDAP se nesmějí ubíjet krumpáči a lopatami. Za druhé, na Budínce a v okolí byly nalezeny kosterní pozůstatky 13 lidí. Poznat na nich, kdo byl členem NSDAP a kdo ne, je dosti obtížné, DNA tento údaj zatím neobsahuje. Na námitku, že kostrám nelze jen tak beze všeho přičítat členství v nacistické straně, mluvčí akce odpověděl, že v tom případě se nemělo spěchat s instalací kříže. Dobrá zpráva, která z toho plyne, je, že v případě nečlenů NSDAP by se snad o vztyčení kříže dalo uvažovat. Špatná zpráva je, že když se najdou nějaké kosti, je třeba předpokládat, že jde o členy NSDAP. Kostem pak nezbývá, než prokázat svou nevinu.

Pokud jde o oběti nacismu, patří jim všechna čest. Dostalo se jim jí vrchovatě, u těch, kteří komunistům tak či onak vadili, se to vynahradilo po převratu (moc jich nebylo, mrtvé komunisté spíš tolerovali). Jakýsi rest máme s obětmi z německé strany. Bylo by dobré si přiznat, že to, že Hitler vraždil Čechy, není ta správná inspirace, aby pak Češi vraždili české Němce.

A konečně: dopracovali jsme se k tomu, že u nás na jedné straně stojí flagelanti, měřící minulost současnýma očima, na druhé straně tzv. autentičtí národovci, a uprostřed ti, co nepropadají ani jedné krajnosti (např. Vladimír Kučera v MfD 31. října). Jako vyhlášený flagelant si dovoluji pípnout: když se např. odsuzuje lidožroutství, díváme se na svět dnešníma očima. Můžeme sice prohlásit, že tenkrát dávno to bylo normální, kdežto dnes už ne, ale neznamená to, že lidožroutství je v určitých případech ospravedlnitelné – zvlášť když mluvíme o době vzdálené od nás pouhých 66 let.

A vlastně mi jde jen o jedno: ti, co lidožroutství považují za nenormální nejen dnes, ale i před 66 lety, a snaží se to tak říkajíc na komunální úrovni dát najevo, to dnes pořád ještě mají velmi těžké. Zaslouží si naši podporu.

LN, 17.11.2011