Prvního dubna vstoupil v platnost novelizovaný trestní řád. Původním smyslem novely bylo chránit osobní údaje nezletilých, kteří se stali obětí trestného činu. Poslanecký pozměňovací návrh, který získal podporu napříč politickým spektrem, novelu významně rozšířil. Za prvé: orgány činné v trestním řízení nesmějí nyní v přípravném řízení zveřejňovat informace, umožňující zjištění totožnosti osoby, proti níž se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Ti, kteří dostali od orgánů činných v trestním řízení o dotyčných osobách informace, je nesmějí poskytnout nikomu dalšímu. Za druhé: nikdo nesmí v souvislosti s trestným činem spáchaným na poškozeném zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, proti němuž byl spáchán trestný čin proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti, leč by poškozený dal ke zveřejněný předchozí písemný souhlas. A konečně: informace o provedení odposlechu a záznam odposlechu nesmějí být zveřejněny bez souhlasu osoby, jíž se informace týkají, pokud ty informace či záznam nebyly použity jako důkaz před soudem.

Po mohutné mediální dělostřelecké přípravě byl včera odpálena nálož velkého kalibru. Představitelé některých významných médií se obrátili „Otevřeným dopisem o svobodě slova“ na prezidenty a premiéry zemí EU a prezidenta Obamu, kteří se teď sjeli v Praze.

Dopis má charakter supliky, jíž si nevolní rolníci stěžují u knížete pána, který zavítal do jejich obce, na zlého šafáře (tedy něco, co známe z Jiráskovy Lucerny nebo Dvořákova Jakobína). Po srdečném uvítání („Zdráv buď, ó pane náš“) a zdůraznění zásluh panstva na pádu komunismu (za což jsou jim vděčni „mnozí“ Češi), následuje vlastní stížnost: v této zemi byly zavedeny „bezprecedentní tresty až pětiletého vězení za zveřejňování pravdivých informací“. Jde mj. o informace, které mohou prokázat podivné obchody mezi politiky a ukazují na zneužívání politických funkcí. Občanům je upíráno právo na informace. Cílem podepsaných je „vyvolat diskusi o potřebnosti svobody slova, která svým způsobem překračuje hranice států a je jednou ze základních hodnot západní civilizace.“

Potud dopis. Člověk ani nemusí znát kontext, aby mohl leccos namítnout. Především není tomu tak, že by pravdivost informace legitimovala její zveřejnění. Pravdivá informace o vážné chorobě občana, která ho má v očích veřejnosti dehonestovat, je ohavnost a „pravdivé“ prozrazení vojenského tajemství je trestné. Závěr, vyzývající k „veřejné diskusi“, je směšný a pokrytecký. Je to výzva světovým hlaváčům, aby umyli hlavu – komu? Prezidentovi? Vládě? Nejspíš legitimně zvolenému parlamentu. Neměli by ho nechat přímo rozehnat vojskem? To je zarážející nedostatek politické sebeúcty. Podobně si kdysi v době opoziční smlouvy stěžovala bezmocná havlovská opozice v Bruselu – to ale byly aktivity o hodně nevinnější.

Nechci se novely zákona zastávat písmeno od písmene. Za zásadní věc však považuji to, že plní úkol, který zákonu přísluší: chránit slabšího před silnějšími, občana před mediálním lynčem. Nejde o hrdinný boj novinářů proti podnikatelům a politikům (zvlášť opovrženíhodné profese). Zákon se nevztahuje jen na politiky a na podnikatele, ale na všechny. Průběh vyšetřování i řízení před soudem má svá přísná pravidla. Končí buď trestem, nebo zproštěním viny. Občan má poté v ruce papír, kterým se může kdykoli vykázat.

Pokud probíhá simulované „řízení“ v tisku, neplatí podstatě žádná pravidla. Na základě informací, získaných často pod rukou, je vyvíjen tlak zároveň na veřejnost i na „orgány činné v trestním řízení“. Ten tlak buď je, nebo není na místě. Bez ohledu na to vystavuje zkoušce nezávislost soudu. Pokud se případ buď k soudu vůbec nedostane (v drtivé většině se tak stane právem), nebo proces končí osvobozením, to, co bylo mediální kampaní způsobeno, se zpravidla nedá vůbec nijak odčinit, neexistují na to mechanismy: co je jedna tisková oprava proti několika měsícům soustavného mediálního „propírání“? Nechci útočit na svobodu médií, jen upozornit, že ve společnosti, a zejména ve společnosti tak málo kulturní, jako je ta naše, musí být stejně jako exekutivě, legislativě a soudní moci i médiím uložena jakási pravidla nikoli v zájmu podnikatelů a politiků, ale v zájmu občanů, kteří jsou vůči nim v zásadě bezbranní (ostatně, i politik a podnikatel je „koneckonců“ taky občan, ne?).

Pokud tomu tak nebude, octneme se v mediokracii, ve společenském systému, kde nakonec nebudou rozhodovat zastupitelské sbory a nezávislé soudy, ale média hýbající ulicí. Protože jsme něco podobného už zažili, víme, že další logický krok je zotročení médií.

HN, 8.4.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.