Co ty černý, co tam vzadu, vystrkuješ na nás bradu? A já nejsem žádný černý, já jsem od sluce opálený… (tříkrálová koleda).

Bodejť, koledníci. Žádní černí nejsou, a kdo by nějakého viděl, je rasista. Nebo, když už ho vidí, má si to nechat pro sebe; rasismus totiž nevzniká tím, že je někdo černý nebo jinak odlišný – jest obtížno takové věci přehlédnout, zvlášť když se člověk potlouká například po Africe – ale že se o tom mluví, v tisku rozmazává, ano i do zákonů a ústav vpisuje. Však už také poslanci francouzského Národního shromáždění odhlasovali vyškrtnutí slova rasa z knihy zákonů, a očekává se, že pokrokový pan prezident Hollande je dá vyškrtnout i ze samotné ústavy. Tak! Škrt – a žádná rasa není, nebo aspoň, jak se k té věci vyjádřil jeden zástupce francouzské levice, nemá vědeckou platnost, jen nevhodně kategorizuje. Rovněž povzbuzuje rasistické myšlenky, je to absurdní koncept, jenž se stal základem nejhorších ideologií. A basta.

Naštěstí se dozvídám, že francouzský zákonodárný sbor zatím ponechal v platnosti onen podezřelý pojem v punktu psů a jiných hovádek božích, což je dobře; jinak abych dělal, že nerozeznám pudlíka od irské dogy, až si zase vyjedu do Francie. Nechme však stranou zemi, jež dala světu i mnoho jiného pokroku včetně Napoleona a gilotiny, a pokusme se přesněji stanovit obsah slova rasa nejen v případě domácích zvířátek, ale též tvorů lidských, i kdybychom tím měli nevhodně kategorizovat.

Pejsky a kravičky kategorizujeme proto, abychom mohli už předem odhadnout, co v nich vězí. On sice takový z ulice sebraný voříšek může být hezčí i chytřejší než dlouhým rodokmenem opatřený psí šlechtic, ale člověk přece jen chce obvykle vědět, co může čekat od štěněte, jež si právě hodlá pořídit. Rovněž chovatelé hovězího dobytka bývají tak rasističtí, že zkoumají, zda se ten rohatý tvor hodí spíš k produkci mléka nebo bifteků. U lidí… to už je složitější. Ne že by lidských ras vůbec nebylo; to v té Paříži drobátko přehnali. Jsou ale, zejména v oblasti západní kultury, tak namíchané a promíchané, že se v tom snad nevyzná ani sám Stvořitel. Navíc se do nauky o lidských rasách, původně uznávané vědní discipliny, než se jí inspiroval jistý reformátor a lidstva dobrodinec pan Hitler, vmísil lecjaký nesmysl a povrchnost. Mluvívalo se například o semitské rase, což je ovšem pitomina; je semitství kategorie filologická, nic víc. Hovoří určitá skupina obyvatel této vesmírné kuličky jazyky semitskými (z toho asi jen 2 % izraelských Židů), což nevypovídá praničeho ani o vlastnostech povahových, ani o tělesných. Mimochodem, kdo by byl lačen pohledu na takové ty okurkovité frňáky, jak se Židům za starších časů malovávaly v humoristických časopisech, ať za nimi nejezdí do Izraele, nýbrž do východnějšího Turecka, kde zůstaly jakožto dědictví po Hetitech, národu to dobře árijském. I když je to s tím árijstvím taky povrchnost a ideologický švindl. Stejná povrchnost je mluvit o rase pro změnu germánské; hovoří někteří evropští národové jazyky germánskými, aniž by si byly nějak zvlášť podobny vzhledem či letorou. A abych do třetice nevynechal ani slovanskou vzájemnost, jíž se dovolávali naši národovci od Kollára po Kramáře, ani slovanství není víc než kategorie jazyková, kdežto lecjakou vzájemnost je po jistých zkušenostech radno si odpustiti.

Co ale tedy opravdu a beze všech ideologických přívěsků značí slovo rasa? Asi ne víc než co vyšlo z rozrůznění druhu homo sapiens, když se zhruba před sedmdesáti tisícíletími začal rozcházet ze své africké pravlasti do nejzazších koutů zeměkoule. Jak lidské tlupy procházely oblastmi velmi odlišných přírodních podmínek, přizpůsoboval se tomu i tělesný vzhled. Nemuselo to trvat ani zvlášť dlouho; všimněme si, oč během relativně nedlouhého času zesvětlal americký černoch oproti svému africkému soukmenovci, středoevropský Žid v poměru k orientálnímu. Zkráceně řečeno, za rasové znaky můžeme považovat ty, jichž člověk nabyl za desetitisíce let svého putování z jihovýchodní Afriky po nejzazší výběžky Patagonie, a jak z uvedených příkladů vidno, podnes ten pohyb zcela neustal. Zda se stejným postupem měnily a snad dosud mění též psychické vlastnosti, ponechme dalšímu uvážení.

Jistě; ocitne-li se našinec dejme tomu mezi Japonci nebo australskými praobyvateli, všimne si, i kdyby nechtěl, že se čímsi odlišují od toho, čemu byl zvyklý ve své domovské vísce. Což se netýče pouze vzhledu; i různé schopnosti a nadání jsou odlišná, a ne vždy v prospěch nás, bledých tváří, abychom si o sobě moc nemysleli. Shledá takový našinec, že Číňané a jiná východoasijská plemena dovedou být pilnější, vytrvalejší, svědomitější, schopné drobné mravenčí práce, prý i inteligentnější; ocitne-li se mezi černými lidmi subsaharské Afriky, zjistí, i kdyby mistr tance byl, kam že se hrabe v ohledu pohybové elegance na každého černého haranta, co si jen tak pro potěšení potancovává cestou ze školy. A proběhne-li světem kolem dokola s očima otevřenýma a myslí nezatíženou předsudky ani takovými, ani onakými, shledá zajisté, že každé plemeno lidské něčím vyniká a něčím nevyniká, čítaje v to i plemeno vlastní, evropské, přesněji řečeno západní. Není v něm čínské neumdlévající pracovitosti, ani oné s ničím si příliš hlavu nelámající lehkosti žití, již my hlavy si lámající Seveřané závidíváme blaženým národům Jihu, zato mu byla dána prozíravá péče o potřeby zítřka, tvůrčí invence, organizační nadání, objevitelský neklid a schopnost riskovat, což vše učinilo Západ na dlouhá staletí vůdčí sílou světa. Dnes jako by prozíravou péči o potřeby zítřka vystřídal život od jednoho deficitního rozpočtu k druhému a místo objevitelské odvahy se stala požadavkem času více než stoprocentní zajištěnost a bezrizikovost; a hle, už Západ ustupuje z vůdčí pozice, už ji přenechává jiným, tvůrčí invencí tolik nenadaným, zato přímočaře dravým, s lidskými ani jinými právy si mysl nezatěžujícím. To jsme ale trochu odbočili.

Nebo neodbočili? Byla řeč o tvůrčí invenci, organizačním nadání… jsou to vlastnosti vyplynuvší ze zmíněného desítky tisíců let trvajícího putování rodu homo sapiens, během nějž, ač to slovo ušlechtilí duchové neradi slyší, došlo k rozrůznění lidských ras? Nu, nejsou. My vlastně nevíme dohromady nic o tom, jak vypadali po povahové stránce naši předkové, když prošedše pláněmi Předního východu dosáhli svých dnešních sídlišť. Zato víme dost dobře, co následovalo poté: byla to takzvaná neolitická revoluce. Přechod od životního způsobu nomádských pastevců a za zvěří táhnoucích lovců k životu usedlému, zemědělskému. Jelikož se neolitická revoluce odehrávala v podmínkách relativně chladného, výkyvy ročních období poznamenaného klimatu, došlo i k vývinu svrchu zmíněných vlastností západního člověka, bez nichž nepřežil od podzimka k jaru. To už ale nejsou vlastnosti rasové, nýbrž civilizační: z proměn neolitického času vyvstala a od jiných se odlišila civilizace Západu, jejímiž nehodnými dědici jsme i my. Z povrchnosti se obojí rádo zaměňuje, čímž se otázce rasy dělá větší reklama, než si zaslouží. Ne; trojí je kořen lidského způsobu, a příslušnost rasová je z nich jen jedním a nikoli nejpodstatnějším.

Nejstarší, hluboko před výskyt druhu homo sapiens a snad do samých počátků lidství sahající, jsou naše neuvědomělé instinkty. Máme se za lidi moderní, ale v mnohém se chováme jako náš chlupatý prapředek: stejně jako on schraňujeme zásoby, ledaže už ne jedlé kořínky a bobule, nýbrž peníze, a stejně jako on jich nemáme nikdy dost. Stejně jako on hledíme povystoupit v hierarchii smečky, čemuž se dnes říká kariéra; a stejně tak si hlídáme své teritorium. Náš prapředek proto, aby mu do něj nenalezli příslušníci jiných tlup a nesežrali mu jeho bobule a chutné slimáky, my… vlastně už ani příliš nevíme proč. Asi že pranice o teritorium nejsou vychýlením z dobrých mravů, nýbrž pravidlo zapsané do genů stejně jako shánčlivost a kariérní pud. Lze je na čas potlačit, jak se právě děje v naší Evropě, ne však navěky vymýtit, jak o tom sní pacifisté.

Druhými v pořadí jsou vlastnosti získané během Velkého pochodu lidstva. Můžeme na základě kosterních zbytků usuzovat na změny postavy a vizáže, snad, při jisté pozornosti a po odložení dogmat tohoto pokryteckého času i na vznik lidských ras a jejich vzájemné odlišení. O myšlení těch dávných lidí však, jakým způsobem se chovali a jaké hodnoty vyznávali, víme však i nadále velké ho…uby, a nikdy víc vědět nebudeme, amen. I ponechme toto téma antropologům. Na ideologickou omáčku si jím nezadělávejme, ani náckovskou, ani politicko-korektní.

Co zbývá a oč především jde, je stupeň nejmladší, civilizační. Že budu zase mluvit o Židech: dvěma tisíciletími útisku a pronásledování se vyvinula ne rasa, natož pak semitská, ale židovská civilizace, stavší se postupně a za velkého odporu nežidovské většiny vysoce kvalitní součástí civilizace západní. Pogromy a jiné pokusy o vyhlazení vypěstovaly v Židech houževnatou odolnost; odepření všech druhů obživy vyjma půjčování peněz na úrok (křesťanům té doby a až podnes muslimům zakázaný) podnítilo schopnosti obchodní; krutý útlak, v němž jen nejzdatnější měli naději na přežití, vedl ke vzniku společnosti nadprůměrně inteligentní a podnikavé; relativně krátké trvání státu Izrael v nepřátelském obklopení předvedlo světu Žida jako vzor neústupné statečnosti, schopné odolávat mnohonásobné přesile těch, kteří by velmi rádi dokončili, co nestačil dovést ku konci nešika Hitler.

Co z toho v širších souvislostech vyplývá… člověk asi potřebuje svou porci malérů. Svými touhami směřuje k sytosti, bohatství a zajištěnosti, ale dosáhnuv jich ochabuje, ukolébán ve zdánlivém bezpečí ztrácí schopnost odporu a nakonec i vůli k vlastní existenci. Jak tak všechno vypadá, rýsuje se na obzoru pořádný mazec, v němž půjde naší civilizaci zase jednou o všechno. Což není zrovna nejzářivější perspektiva; bohdá ale Západ, zahnán na okraj existenční propasti, může znovu nalézt schopnosti, na nichž postavil svou půltisíciletou roli vůdčí síly světa: uskrovnění s ohledem na potřeby zítřka, organizační talent, objevitelský neklid a ochotu riskovat. Může, pravím; není psáno v knihách nebeských, že musí.

Hannover, 26. června 2013