Příliš rychlé rozšiřování prostoru pro „samořídicí funkce přírodních systémů“ se inženýrům výstavby pralesů vymyká z rukou, píše Petr Pithart, za jehož premiérování vznikl Národní park Šumava. Nechápu, proč politici i někteří komentátoři opakují nesmysl o tom, že současný spor o kůrovce je zpolitizován, že souvisí s volbami. Proti rychlosti rozšiřování pásma nezasahování protestují lidé (i politici) všech politických orientací už dlouhá léta, za různých vládních konstelací, ať byl ministrem kdokoli. Je to jedna z mála otázek obecného zájmu, při které stranická příslušnost nehraje žádnou roli.

Ano, je to spor o hodnoty: o to, co je budoucnost a jak za ni člověk může či spíše musí být konkrétně odpovědný. Anebo jak se za ni může skrývat jako za utopii.

Jde o cíl a o tempo přibližování k němu Nejde o to, zda proti kůrovci zasahovat, či nezasahovat. Vždycky mělo jít o dohodu na cílovém stavu pásma nezasahování (kolik procent rozlohy parku) a hlavně o tempo, jakým je bezpečné se k dohodnutému cíli přibližovat (o kolik procent za rok, za pět, deset…, podle čeho tempo eventuálně měnit…). V neposlední řadě šlo o to, aby se tak dělo v souhlasném dialogu s obcemi na území parku.

Pod usnesením vlády České republiky č. 74 z roku 1991, zřizujícím Národní park Šumava, je můj podpis.

Jezdím na Šumavu čtyřicet let, znám ji. Vím dobře, co jsme tehdy chtěli: uchovat a zlepšit přírodní prostředí, samozřejmě včetně ochrany či obnovy samořídicích funkcí přírodních systémů; zachovat typický vzhled krajiny. S Ivanem Dejmalem, tehdy ministrem životního prostředí, který se o všechno zasloužil nejvíce, nám šlo o velký národní park, o park s lidmi, kteří na jeho území žijí a pracují. Kteří jej rádi navštěvují ne jako botanici, ale jako obyčejní turisté. Mohli jsme zvolit bavorskou variantu malé rezervace, ale vědomě jsme rozhodli pro – v Evropě mimořádně velký – prostor horské, a přitom (to je unikum Šumavy!) – kulturní krajiny. Té, o které píše Karel Klostermann. Právě takovou krajinou Šumava po staletí byla. Věděli jsme, že udělat z ní (z takové, jaká byla po pohromě v roce 1871 osázena stejnověkými smrky z celého RakouskaUherska) s pomocí brouka na části území prales je možné jen s nejvyšší opatrností.

Stalo se, že do sporů o míru zasahování vstoupila další pohroma, tentokráte orkán Kyrill. Zasáhl, opakuji to znovu, do lesa vysazeného kdysi kvůli těžbě, nikoli do pralesa. Bursíkovo ministerstvo toho zneužilo, nechalo všechno ležet a sežrat broukem a pásmo se tak skokem rozšířilo. Zřejmě soudilo, že konala příroda, tedy konala dobře. Zasáhla však do uměle vytvořeného lesa! Svolali jsme tehdy do Senátu veřejné slyšení. Martin Bursík oznámil, že všechno bude tak, jak oni chtějí, otočil se na podpatku a odešel. Diskuse ho nezajímala.

Bylo to mimochodem už druhé veřejné slyšení na stejné téma na půdě Senátu: na prvním jsme naléhali, aby odpovědnost za celou situaci převzala vláda, nejen jeden ministr. Na žádné jiné téma nepořádal Senát veřejné slyšení dvakrát.

Všechno dnes nasvědčuje tomu, že nezodpovědný experiment (příliš rychlé rozšiřování prostoru pro „samořídicí funkce přírodních systémů“) se inženýrům výstavby pralesů vymyká z rukou. To jsme bohužel předpokládali. Prales z průmyslového lesa může vyrůstat jen velmi pomalu a hlavně za nejpřísnějších bezpečnostních opatření. Jinak se reakce nezadržitelně rozjede: stačí jen o něco teplejší léto, než se i při nejlepší vůli předpokládá… Kde je tentokráte „princip předběžné opatrnosti“, naprosto správná zásada všech opravdových ekologů?

Zapojit v umělé, kulturní krajině do netrpělivě ukvapené novotvorby pralesa kromě brouka ještě i přírodní katastrofu není fair. Být hejtmanem, konám.

LN, 9.9.2009

Autor je místopředseda Senátu za KDU-ČSL