V posledních několika letech se doslova „roztrhl pytel“ s chaotickými představami o korektnosti, přičemž je pozoruhodné, že prakticky všichni nadšení uživatelé tohoto pojmu nejenže nedokáží pojem „korektnost“ definovat, ale ani se v souladu s tímto pojmem chovat. Pojem „korektnost“ je přitom možno přesně definovat jako slušnost a jakékoliv další účelové výklady jsou proto nepřesné a zavádějící.

Slušnost je jednou z pilířových pozitivních povahových vlastností (ctností), které ve svém souhrnu představují mravnost. Těmito základními ctnostmi jsou: moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost,skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivá odvaha, lidskost, laskavost a soucitnost. Se slušností pak souvisejí i další ctnosti - např. zdvořilost, ohleduplnost, věrnost, spolehlivost, pravdomluvnost apod. Vysvětlování obsahu a vzájemné provázanosti jednotlivých ctností by bylo nad rámec této úvahy – proto se zaměřme pouze na slušnost, o které se sice až příliš často vzletnými slovy hovoří, avšak „ostří“ používané argumentace je vesměs tupé. Fanatikům „korektnosti“ to ovšem nevadí, protože oni si výklad tohoto pojmu svévolně přivlastnili, výklady odporující jejich věrouce útočně odmítají jako „nekorektní“ a při svých výpadech nezřídka používají slova, která lze jen stěží označit jako korektní. Pod pojmem „korektnost“ si totiž nejčastěji představují povinnou zdrženlivost a toleranci ve vztahu k chování určitých národností, etnik anebo komunit, bez ohledu na to, jaká je jeho mravní povaha. Konkrétní realizace jejich představ však nemá se slušností nic společného.

Jako nekorektní především považují jakákoliv kritická vyjádření k chování převážné většiny romského etnika, k migraci potenciálně nebezpečných individuí z Afriky, Středního východu anebo z Asie a v neposlední řadě i ke hnutí BLM („na černošských životech záleží) anebo LGBT (homosexuálové, transsexuálové apod.). Po korektnosti toužícím pseudohumanistům přitom vůbec nevadí nejen neslušné, ale nezřídka ani kriminální chování těch, jejichž důslednou ochranu tak důrazně a mnohdy i neomaleně (a tudíž i neslušně) prosazují. Dokud se totiž jim samotným nic nestane, rádi se opájejí představou o vlastní svatosti - jakmile jsou však takovým chováním oni sami anebo jejich blízcí dotčeni (např. pobodáni, znásilněni, oloupeni, okradeni apod.), svůj názor velice rychle změní, neboť „zkušenost je nejlepší učitelkou všeho“ (Gaius Iulius Caesar). 

Pokud se však někdo ze všeobecně známých osobností odváží vznést svůj slušně formulovaný názor na chování těchto národností nebo etnik anebo dokonce na současnou terminologickou neujasněnost ohledně příslušnosti k pohlaví (v poslední době např. známá autorka „Harryho Pottera“ Joanne Rowlingová), okamžitě nastane „vzbouření na vsi“, vzplanou vášnivé emoce všech přívrženců věrouky o korektnosti a takového odvážlivce, který měl odvahu prezentovat svůj názor, začnou (neslušně) urážet, skandalizovat a zesměšňovat. Zejména v případě spisovatelky Joanne Rowlingové je to krajně neslušné, neboť všichni ti, které filmová prezentace jejího díla proslavila a na které neuvěřitelně zbohatli, nemají ani takovou míru slušnosti (korektnosti), aby její názor tolerovali a na společné setkání ji pozvali. Přitom se nenašel ani jediný z filmových představitelů jejího díla, který by projevil takovou míru odvahy, slušnost i vděčnosti, aby veřejně vystoupil na její obhajobu a odmítl účast na společném setkání, na které ji (neslušně) nepozvali. Tito „slušňáci“ sice považují své jednání za příkladně korektní, avšak ve skutečnosti se jedná o projev nevděku a hrubé neslušnosti.

Občas se pojem „korektnost“ vyskytne i v oblasti právní, ovšem k veliké nelibosti policistů, státních zástupců i soudců, kteří se ve výkladu tohoto pojmu ztrácejí a účelově kličkují (v komentářích ani judikátech totiž oporu nenajdou). Příkladem takového tápání je kauza nezkušeného a nepříliš důvtipného občana P.L., který se nechal až příliš důvtipným občanem J.K. vmanipulovat do podpisu směnky, ve které byla číselně uvedena částka 30 000 Kč a slovy třistatisíc korun českých. Občan P.L. je totiž diskalkulik a jsa ovlivněn předchozí slovní manipulací, tohoto rozdílu si nepovšiml, čehož vychytralý (a tudíž i neslušný) J.K. využil a podal k soudu návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na částku 300 000 Kč.

Rozhodující soudkyni přitom vůbec nezarazil tak zjevný nepoměr mezi částkou uvedenou číselně a částkou uvedenou slovně, a proto návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu okamžitě vyhověla. Navíc jej v souladu s tehdejší judikaturou Nejvyššího soudu doručila náhradně, přestože § 175 odst.1 občanského soudního řádu jednoznačně přikazuje, že směnečný platební rozkaz „musí být doručen do vlastních rukou“. Ačkoliv i malé dítě ví, že příkaz „musíš!“ znamená opravdu „musíš!“, někteří soudci Nejvyššího soudu ČR při vydání svého tehdejšího judikátu evidentně nepochopili, že pojem „musí“ je norma kategorická a tuhá (ius cogens), a nelze ji tedy obrátit v opak. Až po patnácti létech byla k tomuto paragrafu připojena věta „náhradní doručení je vyloučeno“, čímž sice byla nezákonnost tohoto judikátu potvrzena, avšak jeho nezákonné účinky již napraveny nebyly. Protože tedy občan P.L. podal vinou nezákonného náhradního doručení opožděný odpor, směnečný platební rozkaz nezákonně nabyl právní moci a od té doby je občan P.L. (tj. již deset let) tísněn exekucí, ačkoliv si od občana J.K. nikdy žádné peníze nepůjčil a údajně mu dluží pouze za jakousi nikdy neprokázanou právní službu, tj. za pouhé tři dopisy jeho bývalému zaměstnavateli.

Občan P.L. proto podal trestní oznámení pro spáchání trestného činu podvodu. A nyní došlo k této pozoruhodné policejní argumentaci:

„I když by se dal postup pana K. v tomto případě hodnotit jako nekorektní, není možné ho hodnotit jako trestný. Policejní orgán nezpochybňuje obtížné postavení oznamovatele, nicméně je nutno trvat na tom, že trestním postihem není možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a zájmů.“

Státní zastupitelství toto stanovisko policie schválilo, a proto se občan P.L. pokusil uspět v občanskoprávním řízení. Nepodařilo se mu však prolomit nevůli soudců všech stupňů až po Ústavní soud, přestože opakovaně poukázal na policejní nález, že jednání J.K. bylo nekorektní. Výklad tohoto pojmu pak upřesnil tak, že jednání nekorektní je jednání neslušné, jednání neslušné je v rozporu s dobrými mravy a jednání v rozporu s dobrými mravy je jednání nezákonné. Ačkoliv tato argumentace neměla ani jedinou právní nebo logickou vadu, soudy všech stupňů tvrdošíjně zastávaly názor, že jednou je směnečný platební rozkaz pravomocný (byť nezákonně zpravomocněný), a proto musí být zachována právní jistota i toho, kdo se choval nekorektně. Soudy také zcela ignorovaly poškozeným použitou klasickou právní poučku Marka Tullia Cicerona (106-43 př.n.l.):

„Spravedlivé činy jsou vesměs slušné, kdežto nespravedlivé jsou stejně tak neslušné jako hanebné.“

Pro současný neutěšený stav justice je příznačné, že ani jednou se soudy nepokusily prolomit mravně i právně opodstatněnou argumentaci poškozeného, natož aby přiznaly, že vůči P.L. bylo postupováno podle nezákonného judikátu – na takové uvažování totiž neměly odvahu, chuť ani patřičné filosofické vzdělání. Stav tedy zůstal takový, že podle soudů bylo nekorektní jednání J.K. (tj. jednání neslušné i v rozporu s dobrými mravy) shledáno jako zákonné, přestože evidentně šlo o lstivý a záludný podvod.

Poškozený P.L. poté prošel insolvenčním řízením a po jeho neúspěchu i konkurzem, při kterém byl veškerý jeho majetek ohodnocen částkou 860 Kč – tj. částkou ještě menší, než je hodinový výdělek kteréhokoliv ze zainteresovaných soudců. Od té doby je v důsledku soudcovského křivení práva stále v exekuci a kvůli formalismu, lhostejnosti a bezcitnosti soudců má v podstatě zničený život. Paradoxně tedy byli soudci vůči podvodníkovi extrémně korektní a vůči poškozenému extrémně nekorektní, což jim však vůbec nevadilo a jistě kvůli tomu ani nemají těžké spaní. „K soudu se (totiž) nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky.“ (JUDr. Pavel Rychetský).

„Sprostí (tj. neslušní), zchytralí a zákeřní dokáží i bezpráví povýšit na právo.“

(Indická učebnice moudrosti Paňčatantra aneb Patero ponaučení – 3.-5.stol.n.l.)

O různém úhlu pohledu na pojem „slušnost“ hovoří i moje praktická zkušenost z r.1992, kdy jsem byl jako tehdejší okresní prokurátor vyloučen z trestního řízení proti obviněnému Romovi J.O. pro údajnou podjatost. Jmenovaný totiž bez řidičského oprávnění (nikdy jej neměl) v době zákazu řízení motorových vozidel pro opakovanou jízdu v podnapilém stavu a před nástupem výkonu trestu odnětí svobody pro způsobení dopravní nehody s těžkou újmou na zdraví v opilosti, znovu opilý řídil motorové vozidlo. Když byl dopaden, nejprve se sice přiznal, ale pak svoji trestnou činnost popřel a přivedl si stejně prolhaného svědka, který vzal tuto jízdu na sebe. Poté byl zadržen a soudu byl podán návrh na jeho umístění do vazby, kterému soud vyhověl. Družka obviněného se pak dostavila na prokuraturu, svého druha všemožně (a lživě) bránila a když jsem jí řekl, že její druh je gauner a že v jeho případě „šlápla hodně vedle“, šla si na mne stěžovat, že jsem tohoto „nevinného“ Roma urazil.

Musel jsem proto u svého nadřízeného podat vysvětlení a bylo mi řečeno, že jsem prý tomuto Romovi řekl, že ho zavřu, až bude černej. Na to jsem prohlásil (říkám to naprosto poctivě a přesně, nemám se za co stydět a řekl bych to i dnes), že to jsem neřekl, ale řekl jsem, že ho zavřu, až bude fialovej, protože černej už je dost. Podotýkám, rozhodně nejsem rasista a nemám vůči Romům předsudky, i když jsem se s jejich kriminálním chováním setkával velice často. Protože však v této době jsem se již ocitl v nemilosti, bylo mi nejprve toto jednání vytčeno s tím, že „je sice na místě nazývat věci pravými jmény, i to je však třeba učinit slušnou formou“. Poté jsem byl z trestního řízení vyloučen pro podjatost, krátce nato jsem byl z funkce okresního prokurátora odvolán a následně okamžitě propuštěn, pochopitelně příkladně „korektně“, tj. bez udání důvodů a poskytnutí možnosti obhajoby.

Nikdo mi však nikdy neřekl, jakou slušnou (korektní) formu označení by bylo možno zvolit vůči několikrát trestanému opilci, který bez řidičského průkazu, v době zákazu řízení motorových vozidel a před nástupem výkonu trestu odnětí svobody pro těžké zranění cyklistky jel znovu opilý (že by to byl jen „zlý ošklivý brabeneček“?).

Korektní (slušné), zdvořilé a ohleduplné chování je bezpochyby namístě v rodině, na pracovišti, v běžném občanském styku (včetně dodržování ochranných opatření proti pandemii covidu), ve smluvních vztazích i ve sportu (fair play). Korektní chování vůči vrahům, lupičům, násilníkům, zlodějům, podvodníkům, vandalům, silničním pirátům apod. však spíše prezentuje slabost toho, kdo se k nim takto chová – a oni sami tuto slabost okamžitě vycítí a v případě některých národností anebo etnik tak získají pocit primitivní a někdy i kolektivní (smečkové) převahy, která jejich agresivitu posiluje. Přesně to je problém související s rabujícími hordami přívrženců hnutí BLM, se žháři a vandaly z pařížských předměstí, s traumatizovanými i kořistnickými imigranty, s tradiční zlodějnou, vandalstvím a násilnickými činy příslušníků romských komunit apod.

Jakmile se však někdo odváží označit je za lumpy, darebáky anebo gaunery, pak bez ohledu na to, že jejich prokázané neslušné skutky (tj. skutky nekorektní a mnohdy i zločinné) je usvědčují z toho, že jimi opravdu jsou, je původce těchto pravdivých slov (na pravdu se totiž v takových případech nehledí!) nepravdivě a účelově (tj. i neslušně) označen za rasistu, antihumanistického vyvrhele anebo přinejmenším člověka nekorektního (tj. neslušného). Úhel pohledu na korektnost se totiž mění podle intelektu, zkušeností i konkrétní potřeby (zejména potřeby společensky i profesně likvidační), přičemž žonglérů s tímto pojmem (či spíše pseudohumanistických anebo politických komediantů) neustále přibývá – a to pouze proto, že i vůči nim jsme až příliš korektní a velkorysí. Tito žongléři s korektností se však emočně chovají podobně jako oni zločinci, protože vytvářejí totalitně uvažující a zfanatizované skupiny (smečky) svých příznivců, které štvou proti svým odpůrcům, užívají si slastného pocitu z obdivu nevědomého davu a nekorektně se domáhají naší korektnosti k prosazení své nekorektní převahy. Dělají to nejen současní antiwaxeři a jejich právní zastánci, ale i nejrůznější programoví odpůrci čehokoliv, co se jim momentálně jeví jako vhodné k útoku a ke svému zviditelnění. V současnosti např. tito fanatici korektnosti mění název hry, kterou si „nekorektní“ spisovatelka Rowlingová vymyslela, a dokonce vyzývají k pálení jejích knih. Nepřipomínají snad tyto „korektní“ tendence řádění středověkých tmářů, inkvizitorů, nacistů, komunistů anebo islamistů?

Nebojme se proto nazývat věci i osoby pravými jmény. Budeme-li korektní a tolerantní k nekorektnosti (neslušnosti), nutně sklidíme hořké ovoce – a když ne my, tak zcela jistě je sklidí naši potomci. Ostatně důsledky naší zbabělé korektnosti (nechali jsme si ji totiž vnutit!) sklízíme už dnes – a až nyní se začínají politici, státní zástupci i soudci podivovat, jak je to možné, že jsme se tak hluboko mravně propadli a že se tak rozmohly zloba, nenávist, neslušnost, sprostota a lhaní. Je to ale jejich vina, protože jim na mravnosti, slušnosti, spravedlnosti a stabilizaci právního vědomí občanů nikdy nezáleželo, k tomuto pohrdavému přístupu byli vychováni a takto již třicet let usilovně „vychovávají“ i naše spoluobčany. Pokud o tom někdo pochybuje, tisíce ukřivděných lidí, kterým stát prostřednictvím policie, státních zástupců i soudců odepřel náležitou právní ochranu ve prospěch oněch lumpů a gaunerů, by mohly předložit konkrétní důkazy o tom, kam až nás dovedla „korektnost“ k „nekorektnosti“.

„Tvrdáť je tato řeč. Kdo ji může slyšeti?“ (Evangelium sv.Jana, kap.6/60)