SPOLEČNOST: Žijeme v zemi bez hranic?
Hned dva čerstvé jevy by se tedy mohly téměř stát součástí elementárního testu (verbální) inteligence: jednak - a na to je již upozorňováno - nemůže v žádném případě jít o dnes často propagované odstranění jakýchsi „posledních zbytků železné opony“ (poslední zbytky střílejících pohraničníků, kteří střeží hranici před těmi, kteří přes ni chtějí uprchnout z nesvobodné země) protože ten typ hraničních kontrol, který právě padl, například stále existuje na hranicích mezi Francií a Británií, Švýcarskem či USA a jistě by nebylo správné podezírat tyto země ze zachovávání jakýchsi posledních zbytků železné opony.
Všechna tvrzení, která existenci hranic zpochybňují, tak nejsou ničím jiným, než velmi nekorektní, manipulativní zkratkou. V zemi bez hranic samozřejmě nežijeme: hranice nezanikají, a to ani částečně.
Například podtitulek článku v HN říká: Hraniční kontroly v Česku končí, zbyly vzpomínky na strach a ponížení.
Tak, jako bývají totalitní režimy bohužel schopny zdiskreditoval autoritu orgánů státu, který si podmanily natolik, že často ochabla úcta lidí před jakkoliv -i demokratickým- státem, byl pojem hranice v poválečných 40 letech u nás vnímán jako hlídaný ostnatý drát vymezující prostor nesvobody, ze kterého lidé občas utíkali. Neschopnost rozlišovat to, že každý stát má nějaké hranice, které vymezují teritoriální působnost jeho svrchované moci, od svobodné nebo utlačovatelské povahy této moci a toho, nakolik přísným a nelidským nebo benevolentním a otevřeným způsobem se tento stát ke svým občanům na svých hranicích chová, pak vede k různým nevhodným zkratkám či kýčovitým přirovnáním.
Nechápu, proč bezmála dvacet let po pádu skutečné železné opony dnes líčí novináři „objevné“ historky o tom, že „vlastnit pas v socialismu automaticky neznamenalo smět vycestovat.“
Když se takové úvahy objevovaly v tisku v prvních měsících poté, co v roce 1990 byla pro nás postupně zrušena vízová povinnost (západo)evropskými zeměmi, bylo by radostné vydechnutí pochopitelné. Kdyby se radost nad tím, že k cestování do zemí EU postačuje místo pasu občanský průkaz objevovala v roce 2004, v roce našeho vstupu do Unie, bylo by to pochopitelné. Vždyť i celní kontroly byly na našich hranicích zrušeny před více než třemi lety při vstupu do společenství, které je již několik desítek let jednotnou celní zónou.
Lákavé řezání dřeva hraničních závor pak vedlo některá média k tomu, že pro jistotu připomenula, že poškozování hraničních kamenů je trestné.
Získání (a udržení) kontroly nad svým, nezpochybněnou státní hranicí vymezeným územím, je ale zcela samozřejmě vnímáno jako jedna z podmínek dosažení plné státní svrchovanosti, dokonce to bylo takto oficiálně formulováno MZV USA jako jedna z podmínek pro diplomatické uznání právě se osamostatňujících baltských zemí začátkem 90. let.
V schengenském mediálním eintopfu je tak smícháno 18 let staré skoncování s naší železnou oponou, téměř 18 let staré zrušení vízové povinnosti do zemí západní Evropy, zrušení omezené směny volněsměnitelné měny z konce roku 1995 spolu se zrušením pohraničních celnic a nutností ukazovat cestovní pas po našem vstupu do EU před 3 léty.
Tyto „maličkosti“ jsou pak přebity sice mediálně dobře prodejným, ale ve srovnání s těmito již dávno uskutečněnými kroky jen méně významným činem.
Vyšlo v Právu, 22. 12. 2007
Autor je poradcem prezidenta republiky
