Některé věci se musí prostě požít, abyste je pochopili. Třeba je velice dobré vzdálit se na nějakou dobu z vlastního státu, aby se vám „světoborné„ události, kterými je náš tisk zahlcen, nezdály zase tak světoborné. Což je zkušenost pozitivní. Takový údajný skandál Čunek se hned zjeví v patřičné velikosti. A místo nadávání na údajného rasistu doma vyjasní věc pohled do tváří skutečných rasistů třeba ve Francii. Zbude jen otázka, kdo a proč to celé rozpoutal a živí. Takový Le Pen, to není takový rasista jako například Chirack, který považuje všechny Výchoevropany za podřadné lidi i státy, anebo hnědý Stoiber, hluboce a silně nenávidící úplně všechny Čechy a Slovany (s výjimkou Rusů). Stačí je jen pořádně poslouchat, proti nim jsou i naši holohlavci slabé kafe.

Také se v zahraničí setkáte s nevěřitelnými postavami bojujícími za „světový mír“ . A to nejen z řad místních oslů, kteří už tři generace nezažili žádnou diktaturu a z módy a hlouposti plují na vlně obdivu k Mao Ce-tungovi a nenávisti k všemu americkému. Blahoslavení chudí duchem, chtělo by se říci o lidech, kteří (ani jejich rodiče) sami osobně nikdy žádnou diktaturu ani bídu a útlak nepoznali.

Podivuhodné postavy se však objevují i mezi bývalými čs. občany, z nichž je nejvýraznější potrhlou osobou známý „profesor Kohák“. Bolševické bludy tedy často hlásají lidé, kteří by měli o bolševismu něco vědět. Kohákovštinou přitom trpí v cizině dost hlasitě se vyjadřující část těchto emigrantů. Často to bývají ti, kteří nemají nic lepšího na práci, neboť když je nikdo neposlouchá tam, co dneska bydlí, protože tyhle blbosti tam hlásá kdejaký intoš a feminista a korekťák, takže nejsou jako cizinci zajímaví, jdou blábolit domů. Tedy do „dříve“ domů. A český tisk soudruhům nastaví otevřenou náruč.

Přestože Kohák i Bělohradský už přeci jen vyšli z módy a i „Doleschal“ už není každý den uváděn coby nejlepší komentátor, osud či někdo jiný snad chce, aby nám tyhle zážitky vynahradil někdo další. A to nejen v novinách. Někdy také, jak se říká, „in natura“.

Nedávno mne doslova rozhodila průvodkyně na Kypru, bývalá čs. občanka, jejíž ideologické blouznění by se dalo hrdě srovnávat s články v Rudém právu asi tak z roku 1957. Dozvěděli jsme se při výletu po Kypru například to, že všichni Kypřané už se těší, až odejdou okupanti, které na Kypr zavedlo tajné spolčení - zákeřný americko-anglický imperialismus. Těmi okupanty mínila britská vojska, díky nimž se na Kypru neodehrála šílená občanská válka vyprovokovaná kyperskými Řeky, případně je neobsadila celý á zkušená a schopná turecká armáda. Pak nám ještě sdělila, že věci a vymoženosti, které mají oni na Kypru, my budeme mít doma nejdřív asi tak za dvacet let a morálkou se Kypřanům nevyrovnáme prý nikdy.

Jako příklad kyperské ctnosti uvedla místního staříka, který údajně vrátil nalezených 100 000 kyperských liber, což by podle ní nemohlo být v Česku nikdy, ale nikdy možné! Jakýkoliv obyvatel Čech by celou tu částku naprosto jistě ukradl. Mínila dáma. A sdělila to plnému autobusu Čechů trávících dovolenou ve vybraných čtyřhvězdičkových hotelech. To bylo mezi posluchači radosti! No, jinak ono by to bylo ovšem skutečně těžko možné, aby nějaký český stařík nalezl 100 000 Cyp, také protože u nás se kyperskými librami neplatí, že?!

Myslel jsem si po návratu z letošních pracovních cest po Kypru a Balkánu, že jsem na dlouhou dobu podobnými blbostmi plně saturován a že nebudu-li číst Právo a Literární noviny, budu podobných šíleností ušetřen.

No, osud a redakce Lidových novin tomu chtěly jinak. A tak jsme se dočkali 16. 7. 2007 v LN článku Pouhý sen aneb Proč nás chtějí Američané chránit! od paní Marty Davouze - dříve Vladimírové Železné. Nejprve nás dotyčná dáma seznámí s tím, že žije ve Francii, která je po Rusku druhou největší evropskou zemí. To je nám novinka! Ovšem, zřejmě to tvrzení mělo významně podpořit názory čerstvé imigrantky do Francie, která se rozhodla Čechy bydlící zaostale v ČR poučit. Ať se dozvíme, co si myslí sladká Francie, kde to bude mít pisatelka, jak sama píše, dost těžké. Pro „správného“ Francouze je totiž imigrant i po padesáti letech života ve Francii jen „špinavý cizinec“. Což je smutná, leč běžná skutečnost. Hlavně že xenofobové a rasisti jsme my, ale nikdy žádný Západoevropan! Na druhé straně se snad dáma domnívá, že když je Francie velká, že může plodit jen „velké“ myšlenky. Nějak jí nedošlo, že by velká země mohla plodit také velké blbosti a lumpárny.

Snad aby se autorka lépe zapojila do francouzského světoobčanství, pustila se s velkou vervou do kritiky odporné Ameriky. A to tak, že by kulili oči i ti úplně pitomí francouzští vysokoškoláci, kteří v tričkách s nápisem Che Guevarra a třemi kreditkami v kapse bojují za světový mír a proti USA a Izraeli.

Takže jsme se v článku paní Davouze dozvěděli, že USA rozsévá po světě jen krveprolití, občanské války a katastrofy. Jako první ze zločinů USA dotyčná uvádí Koreu, zřejmě neznajíc skutečnost, že Severní Korea přepadla Jižní Koreu. A že proti spojeným silám Severní Koreje a maoistické Číny bojovalo tehdy pod vlajkou OSN tuším 28 států. Takže žádná agrese USA.

A protože čerstvý poturčenec horší Turka, milá Davouze přemlela vietnamský konflikt, který ovšem začal jedné noci hromadnými vraždami nepohodlných Jihovietnamců komunisty. A dodala zásah USA v Jugoslávii, což už je tedy silný chucpe, protože nebýt pozdního ale přeci jen zásahu USA, vraždily by se národy bývalé Jugoslávie dodnes.

Podporu Britanie v tažení v Iráku hezky pojmenovává „paktováním se„ a údajně se jen díky tomu zvýšil, dle odbornice Davouze, počet teroristických útoků v Británii.

Dál už není co dodat. Jen je jasné, z jakých myšlenkových kruhů se rekrutují bojovníci proti radaru. Článek totiž vyšel jako podpora takzvaného referenda, což je jen krycí název pro pokus o zamítnutí amerického protiraketového radaru v ČR.

To jsem si zase početl. A doufám, že aspoň nějakou dobu nenarazím na „intelektuála“, který se nakazil tou nejhorší formou fanatického levičáctví a „dohýždílezizmu„ oblíbeného určitou částí našich emigrantů. Emigranti z komunistického, případně postkomunistického státu opěvující bolševismus a hanobící pitomě všechno, co má něco společného s USA, to je to, co nám všem skutečně chybí.

Korunu všemu pak autorka nasadí, když malost a zbabělost nazve „hrdostí“. Tou zbabělostí, tedy odmítnutím radaru (pardon, výsledkem referenda s odhadnutelným koncem) bychom prý získali v „Evropě“ prestiž.

Děkuji, o takovou prestiž není co stát. Ta už jednou vedla k světové válce na náš úkor a jen díky milionům padlých vojáků demokratických zemí i komunistické velmoci ohrožené nacismem na své existenci (jinak by za nás nebojovala) a také statečnosti našich vojáků v zahraničí a odbojářů doma jsme přežili. Nestojím o to, abych si získával popularitu a úctu módních antiamerikanistů ani poblázněných salonních levičáků ani zbabělců všech zemí Evropy, co se spojili v odporu proti odhodlání bránit se a přežít jako svobodní lidé.