V nedávné době v souvislosti s řešením otázek nízké počtu vysokoškoláků na severu Čech prohlásil premiér Paroubek, že pokud „on bude premiérem, zvýší se počet studentů gymnázií v roce 2010 na 300 000“. Toto prohlášení Paroubka plně zapadá do jeho názorového světa podobně, jako návrh na zvýšení porodného až na 120 000 Kč(!) pro třetí dítě(!), což podle prohlášení ČSSD zvýší počet narozených dětí ročně o 20 000. Ponechme teď stranou, zda jsou tyto sliby míněny vážně či nevážně. Podívejme se na problém počtu absolventů gymnázií ze zcela jiného než předvolebního pohledu.

Obecně se uvádí na jedné straně, že máme velmi vzdělanou pracovní sílu ve srovnání s dalšími zeměmi. To však vůbec nekoresponduje s oficiálními statistikami počtu absolventů středních a vysokých škol, pokud budeme srovnávat pouze ty nejvyspělejší státy světa. Ve statistikách počtu vysokoškoláků na počet obyvatel se naše republika ocitá až na chvostu zemí, se kterými má cenu se srovnávat. To může být samozřejmě vykládáno jako silný argument neúčinnosti našeho školského systému. Na druhou stranu je však nutné porovnávat skutečné dovednosti absolventů zemí produkujících vysokoškoláky v daleko větším počtu než my. Protože nevěřím na to, že populace u nás či v USA se liší schopností absolvovat vysokoškolské vzdělání, tj. že ta americká má mnohem větší „průměrné“ IQ, je nutné se ptát, jak náš školský systém funguje.

Ten americký je založen na velmi jednoduché skutečnosti. Vzdělaní lidé mají v USA obrovské šance na vysoce nadprůměrné příjmy, a proto je o studium obrovský zájem. Tomuto zájmu (poptávce) je přizpůsobena i nabídka – počty škol. Jsem hluboce přesvědčen, že většina těchto škol z hlediska schopnosti učitelů je stejná jako naše vysoké školy. Pouze pár věhlasných universit či technik zřejmě naše vysoké školy předčí co do kvality výuky. Nelze opomenout ani ten fakt, že vysoké školy v USA, ty nejlepší zvláště, si zakládají na tom, že jejich školné je odpovídající kvalitám výuky. Přitom školné zřejmě není hlavní příčinou toho, aby se nadaný mladý člověk se zájmem o studium nedostal na jim zvolený obor.

U nás bohužel stále přetrvává postkomunistická představa, že studium i na vysokých školách je jakousi nárokovou bezplatnou záležitostí. Ona klasická bolševická věta „dělnická třída do tebe soudruhu investovala“ je toho dokladem. Přitom, dle mého názoru, je studium na vysoké škole výrazně primárně věcí každého jednotlivce. Pokud i u nás už platí, že po absolvování vysoké školy má absolvent naději na řádově vyšší plat než je průměr, logicky z toho vychází, že požadavek zavedení školného i na našich vysokých školách není nesmyslný. Všechny levičácké argumenty proti školnému v jakékoli výši jsou známé. Levice nás straší tím, že se pro děti z chudých rodin sníží možnost jejich studia. Jak ale ukazují statistiky, z těch nejchudších vrstev u nás pochází pouze zlomek studentů vysokých škol. Sociální stipendia jsou totiž nízká a z nich se žít nedá. Pokud by však i tito uchazeči o studium na vysoké škole měli možnost vzít si úvěr, který by spláceli až po nástupu do zaměstnání, byla by jejich pozice při získávání vysokoškolského studia podstatně jednodušší.

Vraťme se však k otázce počtu studentů gymnázií. Obecně platí, že většina vysokoškoláků se rekrutuje z řad absolventů gymnázií. Přesto si musíme položit otázku, zda samotné zvýšení počtu studentů na gymnáziích je všelékem vzdělanosti. Trochu do pozadí se v takovémto myšlenkovém světě ztrácejí absolventi průmyslovek.. Protože jsem sám kdysi vystudoval průmyslovku a dál pak studoval technickou vysokou školu, pamatuji si dobře na rozdíly, které byly tehdy mezi absolventy průmyslovek a gymnázií na technice. My jsme museli dohánět matematiku, zatímco gymnazisté technické obory a řada z nich na těchto potížích skončila. Jde mi stále o jedno, a sice aby se pod vlivem politického zadání opět násilně nedeformoval profesní stav maturantů. Nadprodukce všeobecně vzdělaných maturantů preferujících netechnické vysokoškolské obory a naopak nedostatek kvalitních technicky vzdělaných maturantů schopných studovat na technikách by mohla dále rozevírat nůžky mezi potřebami naší ekonomiky a nabídkou vzdělaných techniků. Podívejme se na jakoukoliv nabídku pracovních sil v novinách či na internetu. Převažují nabídky ekonomicky vzdělaných vysokoškoláků a téměř chybí nabídka technicky vzdělaných vysokoškoláků. Po nich je totiž extrémní poptávka. Avšak počty přihlášek na technické vysoké školy některých směrů (např. chemie) se neustále snižují a logicky na to doplácí i kvalita absolventů.

Podle mého názoru bychom měli dosáhnout určitého konsensu těch hlavních, skutečně demokratických politických sil co se dalšího vývoje našeho školského systému týká. Jinak budeme „lítat ode zdi ke zdi“. Jak je známo z minulosti, specialitou našich školských reforem je zásada alespoň jedna za pět let. Výukový proces přitom v případě vysokoškoláka trvá bezmála dvacet let a pokud se během tohoto období změní čtyřikrát parametry systému, je to přinejmenším k zamyšlení a vlastně k pláči. Ony totiž školské reformy jsou tak snadné. Dávají falešný pocit toho, že se „něco děje“ a to hlavní utíká. Tím hlavním jsou přeci děti a děti našich dětí - žáci a studenti.