Za starých časů byl dluh hanba. Dnes má člověk co dělat, aby se lákavým půjčkám ubránil

Problémy s životem na dluh, to je morová rána začátku jedenadvacátého století. Přitom ty krysy, které mor roznášejí, mezi námi vesele skotačí, jejich počet roste a zvyšuje se jejich obratnost a důmysl. Cenu za maximální opovrženíhodnost a hnus by zasloužil reklamní slogan: Máte starosti s dluhy? My vám na ně půjčíme.

Situace se zhoršuje. Dluhy dopadají na celou společnost i na jednotlivce. Posledně zveřejněná čísla připoutala veřejnou pozornost na situaci seniorů, tedy důchodců. Ti jsou v problematické hmotné situaci už z povahy věci samé a nebylo by jim do výskotu, ani kdyby žádné dluhy neměli a exekutoři by se jim nevlamovali do dveří. Loni exekuce dopadla na 45 tisíc důchodců. Čeká se, že letos spadne klec exekuce na dvojnásobný počet. Vždyť za první půlrok 2013 exekutoři zabavili majetek ve výši téměř sedmi set milionů korun osmašedesáti tisícům seniorů.

Hořká pravda

Exekuce, to je brutální kladivo na onu bytost, k níž se politici tak rádi obracejí a hovoří o ní jako o předmětu svého láskyplného zájmu, totiž na obyčejného člověka. Zatímco obrovité dluhy včetně dluhů vůči státu jsou prakticky nepostižitelné, drobné dluhy vymáhat lze. Sedm set milionů za půl roku, to je vysoká částka, jenže když se o ni podělí 68 tisíc důchodců, na jednoho přijde plus minus deset tisíc korun. To je směšně zanedbatelná částka, zvláště pak pro člověka napojeného na státní penězovod. Pro důchodce žijícího ze dne na den je to suma mnohdy likvidační.

Navíc je zřejmé, že zde nejde o zjednání práva a o starost nad obchodní fair play. Jde o byznys, ve kterém jsou ždímáni a finančně likvidováni ti nejzranitelnější, bez možnosti se bránit. Exekuci mohou podlehnout i mateřská a rodičovská podpora, podpora v nezaměstnanosti i stipendium. Zákon pamatuje jen na takzvanou nezabavitelnou částku. Nelze zabavit dávky v hmotné nouzi, porodné, pohřebné a dávky sociální péče zdravotně postiženým.

V celém byznysu existuje několik praktik, které jsou svou obludností příbuzné s nechutnostmi dickensovského devatenáctého století s jeho vězením pro dlužníky. Především jsou to přemrštěné platby právníkům za vymáhání malého dluhu. Typické je vymáhání nezaplaceného jízdného. Často jde o dluhy ve výši desítek korun, ovšem náklady na právníky dluh zásadně navýší. Je to obrovský kšeft a věnují se mu i renomované právní firmy. Těm kdo si přihrál monopolně neohrozitelný zdroj příjmů a spojenci v parlamentu ty praktiky kryjí. Třebaže se tím několikrát zabýval Ústavní soud, situace zůstala v podstatě stejná. A opět, typické je, kdo je dlužník. Pokud dlužníkem budete vy nebo já, spláčeme nad výdělkem. Byznysu se účastní dopravní podniky, energetické firmy a pojišťovny. Dluhy vůči těmto mamutům tvoří 84 procenta celkových dluhů seniorů. Pouhých 16 procent spadá na spotřebitelské úvěry, proti kterým se v poslední době vede mediální kampaň. Ostatně oprávněná, o tom nebudiž sporu, nicméně pořád je to jen oněch 16 procent. Jistě by bylo možné vytvořit systém, který by umožnil i velkodlužníkům, aby si přišli na své stovkové pohledávky – aniž by viníci byli ničeni nestydatým palmáre. Ve věku informatiky by to neměl být problém a musel by takový systém být zakotven v zákoně. Jenže zmizel by obrovitý kšeft, a proto se o ničem takovém ani neuvažuje. Zákonodárci jdou na ruku nepřátelům veřejnosti, přičemž mají plnou hubu péče o obyčejného člověka. Však uvidíme, jak si v tomto směru bude počínat příští levicový parlament.

Zjevná křivda

V exekučních operacích se často objevuje další obludnost. Staří lidé přicházejí o majetek nejenom kvůli svým vlastním dluhům, ale i kvůli dluhům svých dětí. Stačí, aby lajdácký potomek byl hlášen v bytě rodičů. Velmi často s nimi skutečně bydlí, pěkně se tomu říká život v mamahotelu. Pak nastávají modelové situace – synek přestane platit leasing na auto, příjem nemá žádný, protože oficiálně je nezaměstnaný a neplatí žádné daně, a exekutoři se vlomí do bytu starých rodičů. Tyhle dluhy zděděné po dětech znamenají mimořádně trýznivé hroty v trnové koruně našich seniorů.

Problém má samozřejmě širší souvislosti a ty se zdaleka netýkají jen naší společnosti.

V jednom se u nás projevuje dědictví minulosti blahodárně – jsme obezřetnější vůči zadlužení než lidé na Západě. Je to patrné i na obezřetnosti vůči kreditním kartám, převládají debetní karty. České banky dělají první poslední, aby kreditní karty svým klientům nutily, a jejich hlavní argument zní "můžete si cokoli koupit a nemusíte na to mít peníze". Ve Spojených státech je užití kreditní karty zcela běžné a "splátková kázeň" je součástí profilu občana. Naopak, užití debetní karty vázané na účet je mnohdy pokládáno za cosi podezřelého. Nejeden Čech má ke kreditní kartě odpor a řídí se zásadou, že když na něco nemám, tak si to nekoupím, a pokud to chci, našetřím si. To přímo souvisí se spotřebitelskými úvěry a hypotékami. České domácnosti celkově dluží něco přes bilion korun, tedy milion milionů. Podle údajů statistického úřadu majetek českých domácností překročil loni sedm bilionů. Podle analýz Češi se v současné tíživé ekonomické situaci chovají zodpovědně a neřeší problémy dluhem, nýbrž uskrovněním. Samozřejmě, na ekonomickém vývoji se to projevuje negativně, ekonomika stagnuje víc, než by musela pod vlivem vnějších okolností.

Řešení není v nedohlednu, řešení neexistuje. Život ve svobodné společnosti předpokládá i osobní zodpovědnost a každý si musí svoji ekonomiku a ekonomiku své domácnosti řídit sám. Je ovšem pravda, že existují faktory, které občana ohrožují a proti nimž se bude těžko chránit. Některé, ty, které jsou povahy právní, jsme tu zmínili. Podstatný je ale tlak komerčních společností, bankami počínaje a producenty a prodejci všeho možného konče, vedený na nezodpovědnou strunku v lidské duši. Velké je pokušení "půjčit si", vždyť je to tak snadné! Tyhle bludičky pak budou lhát, že splácení je cosi veselého a zanedbatelného. Snad jen osvěta by v tomto ohledu mohla pomoci, jenže jestli lidé něco neradi slyší, pak to jsou apely na soudnost a odpovědnost.

No a pak přijde exekutor.

LN, 30.7.2013