Važme si každého, kdo se ujal role dítěte v Císařových nových šatech. Není nic horšího, než když mocní páchají excesy – a nic se neděje.

Známe to až příliš dobře z éry komunismu. Vládnoucí komunisté se dopouštěli nepravostí, zejména vůči jinak smýšlejícím - a doma bylo ticho po pěšině. Nepravosti (možno použít výstižnějšího výrazu) samozřejmě nezůstaly utajeny (tuzemské disidentské kanály, zahraniční éter a tištěná média), ovšem uvnitř železné opony panovalo mrtvolné ticho. Nanejvýš se objevil ze strany moci jedovatý propagandistický plivanec (ne-li něco horšího), který těm, kdo nevěděli, o co jde, nedával valného smyslu.

Nevěděli proto, že nevěnovali čas a pozornost tomu, co vysílá Svobodná Evropa. Do této skupiny patřil i Andrej Babiš, jak sám nedávno přiznal v jednom televizním dokumentu. Volná interpretace jeho slov: Svobodnou Evropu jsem neposlouchal, a tudíž jsem nevěděl. Pak můžeme dodat: a tudíž ochotně sloužil zločinnému režimu.

Kolik takových Babišů bylo! (Abych aplikoval prezidentovo vyjádření z 12/4, kdy v hradní Míčovně děkoval policistům: Je třeba odlišit lidi, kteří svobodně vyjadřují svůj názor, od různých Kalousků, kteří se pouze zviditelňují šaškovskými akcemi.)

Kritizovat Lenku Dusilovou, Davida Kollera a Kláru Vytiskovou za to, co řekli při vyhlašování Andělů, principiálně znamená vracet se do doby, kdy na podobných akcích bylo nutné „držet hubu a krok“.

Anebo jinak: Když Lucie Bílá kdysi na podobném galavečeru (tuším šlo o Českého slavíka) netajila svůj obdiv k Václavu Klausovi (a mnozí nanejvýš povytáhli obočí), proč by nyní jiní umělci nemohli svým hlasem varovat? Položme si otázku, co je užitečnější: pochlebování mocným (Bílá), nebo kritika politického směřování mocných, případně kritika jejich chování, kritika excesů?

Kdykoliv se takový hlas ozve, mělo by to vést k zastavení, zamyšlení, přehodnocení současného stavu. Není něco špatně? Když nám v autě kontrolka signalizuje, že stav palivové nádrže se nebezpečně blíží k minimu, a my toto varování ignorujeme, hrozí nebezpečí, že na to dojedeme.V tomto případě doslova.

V politickém životě společnosti by takové „andělské majáčky“ měly vést k sebereflexi těch, jimž jsou určeny. Dítě v Andersenové povídkové pohádce cosi zvolalo, ale panovník navenek nedbal a kráčel hrdě vpřed: byl ovšem za šaška, který naletěl podvodníkům – a cejchu šaška se pak už nezbavil. Ve skutečnosti si byl v hloubi duše vědom toho, že kráčí nahý a má tu největší ostudu, jakou si v té době bylo možné představit. (Tu se ulekl císař, neboť jemu samému připadalo, jakoby pravdu měl lid; ale myslil si: „Teď není všecko nic platno, musím to již vydržeti!“)

Rád bych se mýlil, ale obávám se, že rozdíl mezi ním a prezidentem Zemanem (a spol.) je v tom, že náš panovník není ani omylem ochoten připustit, že by „byl nahý“ - a ústy svého mluvčího vypouští do světa tak neuvěřitelné reakce, že si člověk musí položit otázku, kdo je tady vlastně „duševně nenormální“ (abych použil výrazu z prezidentova „policejního“ proslovu v Míčovně). Přitom má, na rozdíl od Andersenova císaře, stále čas na nápravu.

Je tu ale ještě jeden, podstatně smutnější rozdíl. V Andersenově příběhu se praví:„Nemá na sobě nic!“ zvolal konečně všechen lid. Ano, všechen lid. Naproti tomu v soudobém příběhu našeho vladaře - vztaženému k oné dánské pohádce - by více než šedesát procent účastníků „zástupu“ lhalo samo sobě provolávajíce, jak nádherné „šaty“ si císař oblékl, načež s těmi, kdo by jako ono dítě našli odvahu tvrdit „ale vždyť nemá pranic na sobě“, by se pustili do otevřeného konfliktu (po vzoru čínských vítačů na Evropské, kteří se pustili do Čechů s vlajkami Tibetu) – a Jiří Ovčáček by k tomu vydal na svém Twitteru patřičně šokující prohlášení.

Jak moc se změnil svět od doby, kdy Andersen napsal svůj příběh a kdy lež měla tak krátké nohy, že nepřežila ani jeden „slavnostní průvod pod nebesy“.

Ilustrace: Císařovy nové šaty. / Zdroj: Blogfactory.co.uk.