Patří události 21. srpna 1968 v Československu již do historie, nebo mají ještě dnes co říci? Uplynulých devětatřicet let přece jen představuje už několik generací a i ti nejmladší účastníci tehdejšího dění mají nakročeno zanedlouho odcházet na zasloužilý odpočinek. A ti, kdož se nejvíce podíleli na chodu událostí a - ať v té či oné podobě či míře - nesli na svých bedrech odpovědnost za jejich vývoj, jsou všichni dokonce už za zenitem aktivního života. Dokud však budou poslední očití svědci, nejde dost dobře přesně určit, jaký je odkaz oněch dramatických dnů.

Viděno dnešníma očima, nestalo se tehdy totiž nic mimořádného. V zemi spravované komunistickým režimem se začalo ozývat volání po liberalizaci mající omezením vlivu státní moci učinit zdejší hospodářský a duchovní život bližším vývoji ostatního světa, ale politické myšlení vládnoucích kruhů komunisty spravované části světa nepřipouštělo zpochybnění rigidních dogmat.

Proto bylo rozhodnuto tvrdě zakročit proti „revizionistům“ v československé komunistické straně, slibujícím veřejnosti možné reformy ve fungování režimu, a demonstrovat naopak jeho „historickou“ stabilitu. Nic víc se tenkrát v srpnu osmašedesátého vlastně nestalo: jen jako už mnohokrát předtím a nejen v komunisty spravované části světa byl prostě nevítaný džin zahnán znovu zpátky do láhve.

Až budou psány dějiny světa ve dvacátém století, nejspíš se v nich o okupaci Československa vojsky ostatních států takzvaného socialistického bloku nenajde žádná zmínka. Obdobných lapálií prožily společnosti v jiných totalitních či diktátory ovládaných nebo i docela demokratických zemích mnoho a nejednou byl jejich průběh ještě dramatičtější a s následky dokonce krvavými. Vyslání tanků a vojáků z ostatních komunisty spravovaných zemí zabránit údajnému znejistění komunistického režimu v Československu bylo z hlediska celkového světového vývoje v minulém století jen bagatelou.

Viděno však očima dosud žijících účastníků, je význam tehdejších událostí nejednou až nekriticky hypertrofován. Je sice možné pochopit, že lidé, kteří se již téměř čtvrtstoletí těšili ze života bez válek v nejbližším okolí a alespoň v některých dalších částech světa, byli otřeseni vpádem cizích tanků a po zuby ozbrojených vojáků do našich měst a vesnic. Nelze však souhlasit s názorem, že lidé byli šokováni bezskrupulózností Sovětského svazu jako hlavní komunistické mocnosti, neboť to by znamenalo představovat československou společnost jako slepého ptáčka obklopeného vichry a bouřemi, jimž nijak nerozumí. I když ani dnes si mnozí neuvědomují latentní nebezpečí stále obsažené v šovinismu a velmocenských ambicích současného Ruska.

Reforma režimu? Nemožná!

Odkaz jednadvacátého srpna z osmašedesátého se rovněž často soustřeďuje na pocit nespravedlnosti, spáchané na nás tím, že spojenci nesprávně pochopili podporu, kterou naše tehdejší široká veřejnost projevovala úsilí části příslušníků komunistické strany o zlepšení či dokonce změnu některých mechanismů moci a o umožnění většího podílu lidské osobnosti na tvorbě společnosti, jež by odpovídala modernímu světu. Nejednou se dokonce hovoří o zradě, jíž se na nás spojenci dopustili, když okamžitě zaharašili zbraněmi, zahánějícími nás zpátky do Sovětským svazem vytvořeného „nerozborného“ socialistického tábora.

Tvůrci a strážci komunistického pojetí řízení společnosti si však dobře uvědomovali nemožnost reformování systému bez jeho následného ohrožení. Reformovat nebo alespoň revidovat totalitní mechanismus by znamenalo otřást jeho fundamentální ideovou autoritou, připustit si odpovědnost za používání nehumánních postupů, přiznat utrpení a strádání občanů a odmítnout duchovní a ekonomický teror, jímž byla společnost nevybíravě masírována.

Přestože hlasy volající po reformování systému nezpochybňovaly ideové a mocenské pilíře režimu a hlavním hlasatelem potřeby změn byli mladí členové komunistické strany, kteří již vyrostli v jejím stínu a jinak vidět svět ani neuměli, přestože nikdo nevolal po pádu komunistického režimu, přestože obyčejní občané chtěli jen vylepšit aspoň to málo, co měli, opory komunistického fundamentu prostě logicky vyhodnotily situaci jako nebezpečnou - věděly, že reformovat komunistický systém nejde a je možné jej pouze zlikvidovat.

Když svobodu, tak jedině bez komunistů V historii komunistických struktur to nebylo poprvé ani naposled, co musela být umlčena mladá generace sice sympatizantů komunistických ideálů, ale zároveň se bránících konformismu trvajícímu na zkompromitovaných neživotných představách a dogmatech. A samozřejmě museli být s nimi smeteni i všichni ti, kteří jim uvěřili a naskočili za nimi do tramvaje zvané touha po svobodě. Byly jich miliony a stejně jim to nebylo nic platné a po pár výstřelech se všichni zase vrátili domů.

A to je možná jediný trvalý odkaz jednadvacátého srpna před devětatřiceti lety: s komunisty nikdy nelze dosáhnout svobody. Na opravdovou svobodu jsme si museli počkat ještě více než sedm a půl tisíce dlouhých dnů, až přišla už bez nich.

LN, 21.8.2007

Autor je publicista