Na shromážděních chlívkařů, ale i na různých fórech anebo ve vyjádření mnohých elitářů se nám rozmáhá takový nemilá nešvar: důchodci jsou šmahem označováni jako skupina osob, které zmateně neví, koho volí a hlavně proč. Správní voliči by pak měli podle Báry Hrzánové dostávat řidičák a jen ti správní, kteří ví koho volit a hlavně proč, by měli být připuštěni. Ještě že se to nezavede u vstupu do vykřičených domů, to by byla katastrofa, protože kdo by tam vlastně mohl?

Někteří z těch chytrolínů patří do této entity také, a tak se nám sami tak nějak zařazují. Patřím do této zvětšující se skupiny již nějaký rok rovněž, má žena ještě mnohem déle, můj 90letý tatík ještě déle a tak bych mohl pokračovat do nevidím. Do této skupiny patří úctyhodní lidé, skvěli či aspoň dobří a spolehliví v mnoha profesích a oborech, hodně vzdělaní, méně vzdělaní anebo se základním vzděláním, živící se hlavou či rukama.

Mně se okruh známých a přátel důchodců (stejně jako okruh fešných ženských) soustavně rozšiřuje. S mnohými se neshodneme v názorech na politiku, partaje, EU, ženské, mužské atd., mnozí jsou příslušníky dělného lidu, ale žádný z nich není tupoun, o kterém mluví naši elitáři. Každý z nich ví, proč volí toho, tu či onoho nebo onu. Můj hostinský, zvaný Šmejd, který vařil jako záklaďák na cvičení rakeťáků v nějaké řiti na Amuru, to má v hlavě srovnanější než Jiří Pehe, který je údajně vzdělanec. A každý (tomu by žádný z těch elitářů nevěřil) k tomu má svůj pádný důvod. Není podstatné, jestli já nebo elitáři jej shledáváme správným anebo mylným. A čemu elitáři už vůbec nebudou věřit, tyto rozdíly nás nerozdělují, přátelíme se o sto šest, dohadujeme i hádáme se v našich debatách, kdy otáčíme zeměkoulí do protisměru. Ale to je také vše. Žádná krev pod očima, žádná vražda na dohled a nepotřebujeme nechat plát svá srdce na náměstích jako nějací závisláci. Na demonstrace, tak módní v určitých kruzích poslední rok, házíme bobek. Zvolili jsme, jak jsme zvolili, představte si to, a tak to máme! Můj kůň volby nevyhrál už nejméně v posledních čtyřech případech, a přesto se do hlavy nestřelím. Nikdy. Vidím to takhle: Voliči se dělí na zaryté babišovce, stejně zaryté antisbabišovce a pak na nás ostatní, kteří na to koukáme s otevřenou papulou.

Až vyhrají (pokud kdy) koně našich chytrolínů, elitářských majitelů klíčů, kteří vždycky vědí, kde se otočíte s desetimetrovým žebříkem a kde rostou osmimetrové kopřivy, tedy až třeba Markéta Adamová Pekarová vyhraje volby, tak si omyjeme přirození vlažnó vodó nebo si koupíme medvídka mývala, pomodlíme se, ať nás pánbůh další čtyři roky při zdravém rozumu zachovati ráčí, a dost. Žádný z nás, na tom trvám, nepůjdeme proti té osobě a její partaji demonstrovat, leda by otevřela dveře imigraci a muslimům. Ani to pitomé, vybledlé euro nás nerozhází. To nás všechny, ať jsme volili, koho jsme volili, docela spojuje. Tuhle naši zabedněnost naši milí elitáři nikdy nepochopí - a dobře tak. My na ní naopak trváme a pěstujeme si ji z dobrých důvodů. Vidíme, jak to u našich sousedů na straně occidentální vypadá. Pak teprve vyrazíme do ulic.

Zahrávám si s myšlénkou, že jestli Babiš, jak už někteří nabeton vědí, půjde do presidentských voleb, tak pokud proti němu nebude stát nějaká těžká váha (nikoliv Pavel Fischer, který Rusy a Číňany vidí i ve svém WC a netuší, že kvůli němu nás Číňani na glóbu hledat nebudou), ale zase nějaký v bazaru vyhledaný slušný politický nedouk, tak mu to poprvé v životě hodím i s celou rodinou. Už proto, abych se zase mohl bavit tím štěkáním, proč zrovna my musíme trpět v Evropě tím, že máme věčně stíhaného presidenta. O level výš, leč o to výživnější to bude.

A takhle my tady žijeme.