Legenda o prokletých letopočtech je naprosté dada a odvádí pozornost od změn probíhajících pomalu, ne zlomově

„Začal se rok s osmičkou na konci a to znamená, že se musíme mít na pozoru před dějinami,“ varuje Echo24. „Česko vstupuje do roku s osmičkou na konci, což během posledních sto let mnohdy znamenalo osudový zvrat našich dějin,“ upozorňuje iDnes – a to samé připomněla i dramaturgie pražského novoročního ohňostroje.

Národní numerologický mýtus osudových osmiček musí skončit. První důvod je naprosto banální, ale stejně je spousta lidí a dokonce publikujících lidí zralá na to ho nahlas opakovat a bít se při tom důtkami: pravidelné vzorce v letopočtech neplánovaných událostí jsou jenom bezvýznamnou hříčkou náhody.

Několik generací Američanů fascinovalo prokletí od řeky Tippecanoe. William Henry Harrison na jejím břehu ještě jako armádní velitel rozdrtil odpor domorodých obyvatel, načež ho jeden příslušník poraženého kmene proklel. Harrison se v roce 1840 stal prezidentem – a o rok později zemřel v úřadě na tyfus. Roku 1860 zvolili Američané do Bílého domu Abrahama Lincolna – zastřelen v úřadě. 1880: James A. Garfield, týž osud. 1900: William McKinley, jakbysmet. 1920: Warren G. Harding, náhlá smrt v třetím roce mandátu. 1940: Franklin D. Roosevelt, umírá v úřadě na krvácení do mozku. 1960: John F. Kennedy, známá historie.

Vidíte to? Každý prezident zvolený v roce dělitelném dvacítkou zemře ve funkci! Stalo se to šestkrát po sobě, takže to nemůže být náho… Nebo může? Ronald Reagan zvolený roku 1980 i George W. Bush o dvacet let později přežívají navzdory pokusům o atentáty hned dvě funkční období.

Dějiny neskáčou, dějiny se plazí

Všimněte si, že údajné prokletí osmiček hapruje dokonce ještě déle než prokletí od řeky Tippecanoe: už od nijak zvlášť osudového roku 1978. Poslední opravdu přelomový letopočet s osmičkou na konci, 1968, zažila v dospělosti jen nejstarší pětina žijících Čechů. Jestli je od té doby nějaké číslo osudové, tak devítka. V roce 2009 přišla do Česka ekonomická krize a nabourala křehký společenský smír, následovaly protiromské demonstrace, vzestup protestních stran a stále silnější odpor proti takzvaným elitám. V posledním roce devadesátých let jsme vstoupili do NATO, a co se stalo v roce 1989, netřeba vysvětlovat. Cokoliv z toho přebíjí svým významem Nagano i další pseudoudálosti, které se na osmičkový mýtus křečovitě roubují.

Třetí a poslední důvod, proč přestat strašit osmičkami, je subtilnější. Letopočtová optika upírá pozornost k „osudovým zvratům“, což je jen jeden z několika druhů pohybu dějin, o kterých na Echu24 jinak správně soudí, že bychom se před nimi měli mít na pozoru.

Události let 1918, 1938, 1948 i 1968 byly vedlejšími důsledky expanzí nebo naopak kolapsů velmocí. To bývá obvykle rychlý proces: těžko si představit, že nás nacistické Německo zabírá postupně třicet let každý rok po dvou třech okresech. Jenže přesně takhle funguje velká část dějinných procesů, před kterými bychom se měli mít na pozoru dnes.

Změny klimatu, utužování dohledu a eroze soukromí, globalizace a rozmělňování suverenity, automatizace práce a rozvoj technologií, které se souhrnně označují jako umělá inteligence… Jen s velkou dávkou fantazie si lze u čehokoliv z toho představit přelomovou Událost s velkým U, kdy by den před ní bylo ještě vše zdánlivě v pořádku a den po ní byl život v Česku naruby, podobně jako 21. srpna 1968. Koneckonců i „reformy“ liberální demokracie v Polsku nebo Maďarsku běží tempem, které připomíná bajku o žábě vařené nad malým plamínkem.

Nevzhlížejme proto do roku 2018 se strachem, co se stane, ale se střízlivým a věcným zájmem o to, co se děje. A pokud má být tenhle osmičkový rok něčím přelomový, pak ať je to prosím tím, že přestaneme mýtus osmičkových letopočtů udržovat naživu.