aneb Kterak zameziti šeredění veřejnými financemi

Nejnebezpečnější moc je moc politiků nad penězi. (Christian Blocher, předseda švýcarské strany SVP ve spisku "Jak uhájíme švýcarskou svobodu, bezpečí a blahobyt")

Do dne, kdy má český lid v přímém hlasování zvolit svého prezidenta, zbývá ještě nějaký čas, a kdoví, dojde-li k tomu vůbec; nedivil bych se nikterak, kdyby páni politikové krátce před volbou zjistili, že tohle a tamto je ještě nedořešené, tuhleten a tamhleten zákon že se musí vrátit k přepracování, takže tentokrát bohužel, ale příště už určitě… Jedno se ale rýsuje zcela zřetelně: ať k přímé volbě dojde nebo ne, nejhorší doporučení, s nímž do ní lze vstoupit, je příslušnost k některé z partají, lhostejno které; prašivý pes požívá lepší reputace v zemích Koruny české než politické strany. Větší šanci státi se prezidentem má kandidát bezpartijní, o němž lze předpokládat, že aspoň neudělá nic, než partajník už předem obtížený podezřením, že udělá všelicos, jen ne nic kalého. Příčin toho stavu je vícero, jednu z nejhlavnějších však naznačuje citát uvedený v záhlaví tohoto článku: moc politiků nad penězi, jak vyplynula přímou cestou z veksláckého pojetí kapitalismu raných let devadesátých. Kdo dvě ruce má a kus politické moci k tomu, každý si může z veřejných zakázek svůj krajíček odkrojit a také odkrajuje; i naskýtá se otázka: jde o stav už trvalý a žádným, byť i sebelépe míněným opatřením nezvratný? Nebo se proti tomu dá ještě něco podniknout? Pakli ano, co?

Tady je dobrá rada vzácná. Vrátit se do let sametového kvasu a začít znovu - nemožno. Apelovat na čest a poctivost ministerských i jiných hodnostářů - marno, ba směšno. Obdařit úřednictvo vyšším příjmem a existenční jistotou v blahém domnění, že pak nebudou krást a podvádět, jak jsem takové doporučení už také četl … no, jen to zkusme. Vsadím se o cokoliv, že kdo krade a švindluje teď, bude krást a švindlovat i poté, ledaže při vyšším platu a nadosmrtním zajištění. Kdo bude té truchlohře přihlížet z hradu českých králů, je podružné; kdyby lid český archanděla Gabriela prezidentem zvolil, nepořídí zase nic, i o to jsem ochoten uzavřít jakoukoliv sázku.

Někteří komentátoři se s tím stavem, zdá se, už smířili. "Svobodná soutěž je zajištěna a nikdo nevymyslel a nevymyslí lepší cestu k vylepšení demokratického systému, než že budou zvoleni lepší dočasní vládcové," praví pan Martin Komárek jedním ze svých článků v Mladé frontě Dnes. "Ani nespokojenost, ani demonstrace tu nepomohou," dodává. Máme té větě rozumět tak, že demokracie dosáhla vrcholu svých možností a žádat od ní další vývoj je zbytečné? Že se musíme spokojit s takovou, jaká je a jiná nebude, amen a basta? Opravdu? Opravdu nezbývá než čekat na zvolení jakýchsi lepších vládců, jinak řečeno na den svatého Dyndy, jelikož blanické rytířstvo chrní v té své sluji a jiného zachránce, nešalme se přízraky nehmotnými, není?

Tomu se odvážím odporovat. Je jistá naděje; nikoli ovšem v té či oné osobě, mezi nimiž bývá zhusta výběr jako mezi fackou a pohlavkem, nýbrž v principu. Lepší cestu k zdokonalení demokratického systému než volbou zachránce z říše bájí totiž netřeba vymýšlet, protože už dávno vymyšlena byla, jen pozvednout zrak přes plot domácí ohrádky tam, kde se už dlouho praktikuje typ demokracie vyšší, v každém ohledu úspěšnější. O švýcarském systému všeobecného hlasování jsem už v tomto ctěném mediu referoval vícekrát, ledaže jsem se dosud vesměs zabýval lidovou iniciativou, podmíněnou sebráním předepsaného množství podpisů, aby pak mohlo být hlasováno i o tom, mají-li či nemají psové v curyšské tramvaji nosit náhubek. Nedocenil jsem přitom význam referenda tzv. povinného, což nyní hodlám napravit.

Neboť jaká pravidla panují v curyšské tramvaji, nám může být vcelku puténka. Jak Švýcaři chrání veřejné peníze před chtivými ručkami rozhazovačného úřednictva, do toho by po zkušenostech s různými Janoušky, Rathy, Bémy, Kocourky a jinými figurami téže kvality mohlo být něco i nám. Povězme si tudíž, že švýcarský volební řád zná určitou hranici nákladů veřejného projektu, která je-li překročena, musí jít návrh ze zákona do referenda (proto povinné referendum), i kdyby se veškeré politické panstvo hrůzou poskvrniti mělo. Hranice ta je stanovena různě podle toho, je-li zadavatelem malá či větší obec, město či kanton (v našem pojetí kraj). Stát neboli Bund ne; stát není ve Švýcarech od toho, aby něco projektoval, jakkoli neslýchaně nám může takové zjištění připadat. Ještě se musím vyptat svého helvétského zpravodajce, jak to ti Švýcaři dělají, aby zadavatel nevyrukoval s nákladem pod stanovenou mezí a on mu, ký to div, vzápětí nenakynul na dvoj- i vícenásobek, jak jest zaběhlým obyčejem (nejen) v království českém. To ale není v té přešťastné zemičce, kde přímá demokracie vychovala národ k zodpovědnosti, snad ani myslitelné.

K potvrzení toho vybírám hrst citátů z Blocherovy knížky, domnívaje se, že mohou být poučením nejen pro nás, nýbrž i celý zbytek Evropy: Švýcarští občané včas pochopili, že politici musí být podrobeni kontrole; necháme-li je jednat z vlastní vůle, rádi směřují k něčemu jinému, než čím byli pověřeni… Švýcaři sice volí své politiky, ale když politici sedí v parlamentu, dívají se jim na prsty … zabráníme-li politikům ve volném nakládání s finančními prostředky, je jim odňata možnost vyvádět hlouposti a nepředloženosti… chtějí-li od občanů peníze, musí zdůvodnit nač a kolik; teprve pak – možná – veřejnost odsouhlasí požadovaný výdaj, je-li přesvědčena, že nebude promarněn za nesmysly.

A výsledek se dá vidět. Kdo se projede líbeznou podalpskou krajinou, spatří vesnice a městečka jako z pohádky, ne megalomansky nafouklé, předimenzované, neboli jak se novočesky říká prestižní velestavby, ani odvážné a nekonvenční, všelijak šišaté a pokroucené pomníky ješitnosti architektovy. Ne že by chuti nechybělo; ale svrchovaný lid řekne – houby, páni developeři, houby, prestižní pane architekte! Na tenhle velkolepý barák vám nepovolíme peníze vůbec žádné, protože jej pokládáme za zbytečný; tuhle stavbu bychom potřebovat mohli, ale v skromnějším provedení a bez samoúčelných parádiček, tak, aby nerušila malebný ráz našeho kraje. A co víc: protože je konečnou kontrolní instancí občanská společnost, je Švýcarsko stát i bezpříkladně úsporný. Daň z přidané hodnoty (rarach ví, co je na ní přidaného), již ve snaze nakrmit věčně hladového erárního vlka všechny ostatní evropské vlády co chvíli zvyšují, setrvává ve Švýcarech na záviděníhodné úrovni 7,2%. O výši ostatních daní nerozhoduje stát, nýbrž jednotlivé kantonální rady; tak dochází ke konkurenci, v níž se nakonec prosazují a bohatnou kantony s nízkým zdaněním, kdežto náročnější koukají do prázdných truhliček. Proto také, sluchu věřit se nechce, vejdou se veškerá ministerstva (ze zákona jich nesmí být víc než sedm) i obě komory parlamentu do jediné budovy ve spolkovém (ne hlavním, na nějakou hlavnost jsou Švýcaři hákliví) městě Bernu; a proto zůstává Švýcarsko oázou nezadluženosti v dnešní Evropě, vězící v dluzích až po uši i vysoko nad ně.

Parlamentní zástupci ovšem nejsou voleni referendem ani ve Švýcařích, nýbrž dle partajního klíče jako všude jinde; lidové votum je však účinně brzdí v rozletu. Nutno doznat, že ne každému pánu či dámě švýcarské politiky se ten stav zamlouvá; mnozí, zejména z levé strany názorového spektra, se úradkům referend podřizují jen velice neradi a s lamentem převelikým. Také oni by ochotně převzali větší díl rozhodování včetně finančního do svých rukou; také oni by rádi rozdíleli veřejné prostředky dle vlastního vkusu a uvážení, také oni mají za to, že občan je nesvéprávný pitoma, jemuž by mohlo stačit zaškrtnout jednou za čas na volebním lístku chlíveček s názvem některé partaje, kdežto studnicí státnické moudrosti jest sbor profesionálů moci. Mohou však jen láteřit a bědovat, jelikož obrat k zastupitelskému systému je stěží proveditelný. Musel by být, ouvej, ouvej, nejdřív podán k schválení v referendu, a nelze čekat, že by se za něj postavila byť i desetina dotázaných. Dosažení téhož metodou oficírského puče pak nepřichází v úvahu v zemi, jejíž armáda je postavena na principu občanské domobrany. I poukazují levicověji ladění zástupcové aspoň na to, s jakou nevolí jsou výsledky referend přijímány v blízkém i vzdálenějším zahraničí, jak odporují usnesením Evropské unie, jak se nesrovnávají se zásadami politické korektnosti a jinými toho druhu svátostmi.

K čemuž cítím potřebu něco dodat. Pan Christian Blocher velmi radikálně odmítá občas navrhovaný vstup do Evropské unie a naprostá většina obyvatelstva s ním souzní. Nuže, i já bych souzněl, kdyby mě Hospodin býval učinil švýcarským občanem. Hlasoval bych proti vstupu do onoho spolku všemi deseti a ještě bych možná i palec u nohy přidal, tak bych se bál, aby příkazy, směrnice a direktivy odkudsi ze Štrasburku nebo z Bruselu neudusily švýcarskou demokracii, jedinou v celém světě toho titulu skutečně hodnou. Hospodinovi se místo toho zalíbilo udělat ze mě občana německého, i nejsem evropským společenstvím ani zvlášť nadšen, ani nenadšen, nýbrž tak něco mezi tím. Občanství českého mě však řečený Hospodin zbavil, učiniv mě exulantem; čímž se stalo, že mohu hodnotit dění ve staré vlasti z poněkud širšího pohledu. Co vidím, naprosto nevyznívá ve prospěch všelijakých Rathů, Bártů a jim podobných, jimiž je zablešena česká politika, ani Zemanů, Paroubků, ba Klausů s jejich nepřehlédutelným příklonem k Velkému slovanskému dubisku. I byl bych spíš pro důslednější dohled ze strany evropské vrchnosti než pro nějakou přílišnou suverenitu, kdo chce, může se teď do mě za ta slova pustit.

Nicméně s uspokojením zaznamenávám, že nastal určitý pokrok v rozplétání provázanosti české politiky se sítěmi zločinu, a na modlení bych dal, aby pokrok neutuchl stejně, jak započal. Ještě lepší by ale možná bylo inspirovat se švýcarským příkladem. Jak to udělat, říkáte… no, třeba kdyby si některá z partají - ale spíš z těch vedlejších, za oba postkomunistické mastodonty bych zlámaný pětník nedal – vepsala do programu: od té a té výše nákladů nechť rozhoduje o veřejné zakázce nikoli politické prevoschoditělstvo v součinnosti s pány Dlouhými a Janoušky, nýbrž občan svým votem. Mám za to, že takový program, inteligentně podaný a přesvědčivě zdůvodněný, by byl s to zamezit rozkrádání evropských i tuzemských miliard úspěšněji než pochytání celých stovek mafiánských gaunerů. Jiná věc je, zda by dobráček občánek nevyužil nenadálé moci k zákazu nejen janouškovských fíglů, nýbrž i krtin a mravenišť, neboť veliká je zlomyslnost náhle osvobozeného nevolníka; na druhé straně aby nedal souhlas k osázení zemí českých od konce na konec fotbalovými velehřišti jako kukuřicí. Avšak zkušeností, ne přičumováním zraje dobrá věc, pročež: učiťsja, učiťsja, učiťsja, jak pravil, nemýlím-li se, Karel Hynek Mácha.

Hannover, 10. června 2012