aneb Arogance mocných se neustále zvyšuje

Poslední dny toto podezření zvyšují: ředitel politického odboru prezidentské kanceláře prohlásil, že žádná milost není spravedlivá a dodal, že on osobně by milosti vůbec nezdůvodňoval, jako to dělal předchůdce tohoto prezidenta. A skoro současně Městský soud v Praze vrátil zatím bez zdůvodnění JUDr. Rampulu do funkce vrchního státního zástupce v Praze.

Obě skutečnosti jsou velmi nebezpečné: první proto, že úředník vykládá institut milosti jako císařův a nikoliv prezidentský tajemník. Každý mocnář jednal z vůle Boží, a proto nemusel nikomu nic zdůvodňovat. S prezidenty v naší civilizaci je to jinak, a proto milosti v celé Evropské unii – kromě u nás a v Dánském království – podléhají kontrasignaci zástupce vlády. A právo zastavit trestní řízení, tedy abolici, nemá ani francouzský prezident, jehož pravomoci jsou velmi široké.

Moc mocnáře se odvozovala od Boha, kdežto moc prezidenta je buď odvozena od občanů, nebo od parlamentu a ač není podle naší Ústavy prezident zodpovědný z výkonu své funkce, měl by se chovat podle zvyklostí civilizace, v níž funkci vykonává. Veřejnost, jak to kdysi řekl bývalý ústavní soudce Antonín Procházka, má právo milosti – jako každý veřejný akt prezidenta – kontrolovat a kritizovat. Z bedlivějšího zkoumání udělování milostí je vždy možné vyčíst prezidentovo "pojetí svědomí a odpovědnosti vůči současnému světu a zodpovědnosti za stav světa a toho, co je čestné a co je přípustné," konstatuje Lenka Marečková v knize Milosti – ohnisko lidství v trestním právu.

Proto předchozí prezident jen na samém počátku nějakou dobu milosti zevrubně nezdůvodňoval a od roku 1999 se o to naopak pečlivě snažil. Jeho následovník v roce 2003 ústy svého tehdejšího tiskového mluvčího se dokonce nějakou dobu snažil tajit jména těch, kterým prezident milost udělil. Prezidentův dnešní ředitel, jak vyplývá z úvodní citace, tuto okolnost pozapomněl. Milost v demokratickém systému slouží hlavně k tomu, aby v konkrétních případech, v nichž buď došlo k justičnímu omylu, nebo sice rozsudek padl podle práva, ale morálně, sociálně, humanitárně či eticky je na hraně, což se týká převážně starých lidí, těžce nemocných, matek s mnoha dětmi, cizinců a jiných obecně pochopitelných důvodů, vychází vstříc i jiným hodnotám, než činí právo: je o milosrdenství vůči bližním.

Problémy spojené s protesty kolem milostí udělených v posledních letech jsou ale nebezpečné proto, že nevycházejí vstříc žádným vyšším mimoprávním hodnotám, působí dojmem, že jsou pouhým mocenským aktem, a tím zpochybňují důvěru v instituce. Viz například udělení milosti jihlavskému podnikateli Zdeňku Kratochvílovi, který byl odsouzen kvůli hospodářským deliktům, bývalé policistce Radce Kadlecové, která přijímala úplatky, Karlu Steinigerovi, který byl odsouzen kvůli daňovám podvodům s topnými oleji, čtyři milosti dostali i lidé z okruhu šéfa pražského podsvětí Františka Mrázka a naposled vzbudila nevoli milost pro šéfku Metropolní univerzity Annu Benešovou, která byla odsouzená za korupci a za zpronevěru peněz.

Všechny zmíněné případy se totiž týkají nějak korupce či finančních podvodů, kvůli kterým tento stát přichází o miliardy ročně, což naši republiku zásadním způsobem poškozuje nejen doma tím, že nás ochuzuje, ale i v zahraničí, kde poškozuje naše jméno, v důsledku tedy byznys, či jak říká prezident, národní zájmy, které jindy rád hájí. A navíc, takové chování prezidenta silně poškozuje vládu, která si dala jako jeden z hlavních úkolů právě boj s korupcí a finančními podvodníky.

Podobně kriticky se lze ale dívat i na v úvodu zmíněné rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tím, že nezveřejnil tento soud současně s vynesením svého rozhodnutí i zdůvodnění, ač na to má právo, zdůvodnění musí vypracovat ze zákona do měsíce, zavdal příčinu k mnoha spekulacím, které v důsledku podkopávají zase důvěryhodnost justice, ministra spravedlnosti a i celé vlády. Účinky odkladu jsou devastující, zvláště proto, že veřejnosti nebyly nikdy řádně vysvětleny prodlevy ve vyšetřování privatizace Mostecké uhelné či předražení Pandurů, a už jen tento fakt v kontextu evropského práva stačí k tomu, proč měl být JUDr. Rampula odvolán, protože spravedlnost musí být nejen dána, ale musí se jevit, jako že je dána. Důvěru ve vrchního státního zástupce proto už nejde vrátit žádným rozhodnutím soudu, a pokud si to někdo myslí, je to jen nebezpečná iluze.

Když se takhle chová prezident a justice necelý rok před krajskými a senátními volbami, vzbuzuje to nutně u občanů dojem, že v tomto státě už bojují všichni proti všem a že tuto vládu si už skoro nikdo nepřeje, i když právě prezident by měl být za každé situace tím mužem, který nad vládou drží ochrannou ruku, a soudy by měly zase dbát na dodržování jasných pravidel hlavně tím, že je samy dodržují a nevytvářejí půdu pro šíření drbů.

Konec konců v projevu před svým prvním zvolením to řekl sám nynější prezident dost jasně, když se vyjadřoval k milostem, a to bychom mu měli připomenout. Cituji: "(Prezident) v žádném případě se nesmí dopustit jejich zpochybňování skrýváním důvodů jejich udělení či argumentováním úředníků prezidentské kanceláře, že prezident důvody těchto výjimečných aktů nemusí uvádět." A my můžeme dodat: Podobně by se měly chovat soudy ve zvláště citlivých kauzách.