V novodobé historii naší země je letošní sčítání už třetí. Každých deset let se z něj o sobě dozvídáme spoustu zajímavých údajů. Zdaleka je netvoří jen celostátní součty jednotlivých vyplněných kolonek. Skladba otázek umožňuje vytvářet nejrůznější kombinace. Dovoluje zkoumat oblast svého zájmu v závislosti na místě, věku, pohlaví či vzdělání. Můžeme třeba zjistit, kde žije nejvíce rozvedených, jakými dopravními prostředky jezdí lidé nejčastěji do práce anebo kolik lidí žije v záplavových oblastech.

Křesťany budou zajímat obzvláště údaje týkající se náboženského povědomí a vztahu k církvím. Ve sčítacím dotazníku je tomuto tématu vyhrazena jedna rubrika. I z ní se však dá učinit spousta zajímavých analýz. Moudrá církevní ústředí je pak mohou zohlednit při tvorbě strategie působení své církve. Třeba tak, že budou preferovat oblasti, kde se k ní lidé hlásí ve větším počtu než jinde a demografická křivka ukazuje, že zde obzvláště ovlivňuje mladší věkové ročníky. Třeba tak, že zvolí přístup právě opačný.

Představitelé církví vyzvali před nedávnem své členy, aby se nezapomněli na sčítacích arších ke své církvi přihlásit. Pomineme-li skutečnost, že vyplnění rubriky č. 12 „Náboženská víra“ není povinné, a může tedy svádět pohodlnější povahy k přeskočení, mají k tomu přinejmenším dva další důvody. První je ten, že církev, která se ze společnosti vytrácí, přestává být pro veřejnost atraktivní. Čím rychleji se tak děje, tím je tato vada na kráse markantnější. Propad do červených čísel vždycky avizuje nějaký nedostatek.

Druhý důvod jejich apelu je ještě závažnější. Lednová dohoda na čtyřletém zmrazení objemu platů duchovních naznačuje, že stát přestává být ochoten hradit mzdy nekontrolovaně rostoucímu počtu církevních pracovníků. Vzhledem ke klesajícímu počtu osob, které se k církvím hlásí, je tato nechuť pochopitelná. V zemi, kde si jsou církve před zákonem rovny, ovšem nemůže obstát ani stávající řešení, kdy stát vyplácí jedné církvi duchovního na každých jejích 27 členů, zatímco druhá jich na jeho výplatu potřebuje 953.

Jediný společensky přijatelný klíč pro udělování státního příspěvku na platy duchovních se odvíjí od velikosti členské základny. Až se v roce 2014 otevře jednání jak dál, určitě bude tento model ze strany státu výrazně preferován. Představitelé církví si to uvědomují. Proto burcují své věrné, někteří dokonce i své sympatizanty. Na tom překročení vlastního prahu přitom není nic špatného. Politické strany také nestaví pouze na registrovaných členech, ale při volbách se opírají i o ty, které získaly svým programem.

Uvedením jména té „své“ církve - ať už proto, že jsem v ní byl pokřtěn nebo proto, že je mně z nějakého důvodu sympatická - tedy přispívám tomu, že se jejím aktivitám dostane v nejbližších letech větší společenské podpory. A to i v případě, že restituce církevního majetku způsobí odbourání finanční podpory. Pro stát a pro veřejnost bude mít vždycky velikost církve, respektive její společenský ohlas, důležitou vypovídací roli. Výsledky sčítání lidu podávají o těchto jejích parametrech ty nejobjektivnější informace.

Autor je evangelický farář