Propojení některých českých katolíků s extremisty vede ke štěpení katolické církve

Kandidatury Josefa Nerušila za SPD a Hany Lipovské za Volný blok vyvolaly samozřejmě pobouření, ovšem rovněž přímo vlnobití uvnitř katolické církve či v jejím prostředí. Dvě desítky katolických osobností, laiků i kněží, žádají pražského arcibiskupa Dominika Duku, aby se od Nerušila a Lipovské jasně a jednoznačně distancoval. A aby je vyzval k rezignaci na členství v mediálních radách, poněvadž se neslučuje s kandidaturou za jakýkoli, zvláště za extremistický politický subjekt. „Obáváme se, že některé informace o vašich postojích jsou pro katolickou i nekatolickou veřejnost matoucí, a v očích mnoha lidí se díky nim legitimizují politické síly, jejichž působení zcela odporuje základním principům evangelia, radosti, pokoji a spravedlnosti,“ uvádějí přímo ve svém prohlášení.

Josef Nerušil se pražskému arcibiskupovi či arcibiskupství stará o účty na sociálních sítích. A Hanu Lipovskou zase Duka do Rady České televize vlastně donesl na hřbetu, skoro jako čert Káču, on její nominaci obhajoval, byť formálně ji zaštítila Česká biskupská konference (ČBK).

Mysteriózní natvrdlost

Kandidaturu Nerušila a Lipovské podrobil (nepřímé) kritice rovněž předseda ČBK arcibiskup Jan Graubner. V prohlášení je sice přímo nejmenoval, čili i Dominik Duka se s ním mohl oficiálně ztotožnit, nicméně za ocitování stojí Graubnerovo obecné upozornění, že se „nelze zaštiťovat jednotlivou hodnotou, která sice odpovídá křesťanskému pohledu na společnost a svět, přitom však zamlčovat nebo popírat další křesťanské hodnoty“. A také že je třeba zkoumat, zda proklamace kandidátů politických stran „odpovídají způsobu jejich života a jaký je celkový systém zastávaných hodnot toho kterého politického uskupení, za něž dotyčný kandiduje“.

Co k tomu ještě dodat? V podstatě jde o banality, jež by měly být zřejmé i většině žáků základních škol, natož dospělým. Deklarovaní katolíci Nerušil a Lipovská, a dokonce i šéf zdejší odbočky globální organizace jménem katolická církev, však v tomto ohledu projevují jakousi mysteriózní natvrdlost.

Arcibiskup Dominik Duka poslal po minulých volbách blahopřejný dopis Tomiu Okamurovi, kde konstatoval, že je oba „spojuje péče o bezpečí lidí v naší zemi i řada jiných témat“. Nešlo zdaleka o jediné projevení přízně Tomiu Okamurovi, přičemž oněmi jinými tématy jsou především odpor ke svazkům osob stejného pohlaví a obrana tzv. tradičních hodnot a tradiční rodiny. Duka v tom není sám, konzervativní proud v rámci českého katolického prostředí s ním podobné postoje více či méně sdílí.

Jistá posedlost konzervativních katolíků pojmy jako tradiční rodina nebo tradiční hodnoty si zasluhuje bližší pozornost. Předně, křesťanství samo přineslo či rozvinulo i jiné způsoby života než pouze rodinného. Především život řeholní a v případě katolické církve i celibát u kněží. Zakladatel křesťanství rodinu zde na zemi nezaložil, a dokonce pronesl i následující docela děsivá slova: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden“ (Matoušovo evangelium, kapitola 10., verše 34–37).

Věru, takto opravdu nemluví ctitel tradiční rodiny. Nikoliv náhodou proto v Katechismu katolické církve mj. stojí: „Kristus je středem každého křesťanského života. Svazek s ním zaujímá první místo před všemi ostatními svazky, rodinnými nebo společenskými.“

Křesťanství na mučidlech

Výraz tradiční rodina je matoucí. Křesťané by měli používat výrazu křesťanská rodina. Což se ale moc nehodí do krámu. Nelze s ním dělat politiku. Není sexy. Je ještě méně sexy než důchodová reforma. Na manželský svazek totiž klade příliš mnoho nároků. Když je Kristus před svými učedníky předestřel, vyděsili se a usoudili, že je lepší se neženit. A pokud se nepletu, i později u zmíněného názoru prakticky setrvali.

Z toho samozřejmě ještě nelze vyvozovat podporu pro stejnopohlavní svazky nebo absolutní liberalismus v genderových otázkách a pochopitelně ani odmítání rodinného života. Něco aktuálně konkrétního však bohužel asi ano. Šermování „tradiční rodinou“ v podání konzervativního katolického proudu tvoří další z dlouhé řady historických případů politizace křesťanství, jež nutně znamená jeho vulgarizaci. Klade ho, ba přímo jeho zakladatele, na Prokrustovo lože, tedy na mučidla. Potom ale není divu, že ti, kdo tak činí, skončí přinejlepším u populistů, ba rovnou u fašistů. Bohužel, logicky pak roste počet českých katolíků, kteří svou víru musí veřejně vyznávat s ohrazením: „Jsem katolík, ale ne takový jako Duka nebo Lipovská.“ Nejen česká katolická církev má tudíž možná nakročeno ke schizmatu.

Autor je politolog

LN, 31.7.2021