Při politických skandálech a po dlouhodobých výkonech politiků všech barev jaksi stranou zapadají otázky podstatnější. Ve skutečnosti se totiž vlastně neděje vůbec nic divného nebo zvláštního. A to ani když politici lžou a podvádějí. Je totiž třeba se podívat na to, jak politické strany a politika a demokracie fungují ve skutečnosti.

Tady začněme konstatováním – a někoho to možná i překvapí – že i politici jsou především jen lidé. Lidé jako vy a já a všichni ostatní. A tak tudíž stejně jako my dávají přednost většímu prospěchu před prospěchem menším, menší námaze před námahou větší. Pokud se pohybují v politice, pak prostě především z těchto důvodů – přináší jim větší prospěch, než kdyby se pohybovali v prostředí jiném.

Vyšší než malý nebo žádný prospěch ovšem politik může dosáhnout jen tehdy, pokud patří k nějakému širšímu celku, musí ho někdo podporovat a on na oplátku musí podporovat jiné. Zdálo by se, že nejbližší okolí politika musí tvořit jeho strana a spolustraníci, jenže to tak není. Jeho nejbližším okolím je mu totiž jeho politický klan, ke kterému patří, čím mocnější, tím lépe. Bez něho by totiž nebyl nic, pokud se chce dostat na volitelné místo na kandidátce, k nějaké stranické funkci, k jakýmkoli výhodám, které politické angažmá přináší. Jsou to právě tyto skupiny, stranické klany, které tvoří každodenní i volební stranickou politiku, a všichni ostatní, řadoví členové především, tvoří jenom okrasné křoví. Však také jenom v předvečer voleb vídáváme šéfy jednotlivých klanů na společných billboardech, aby se strana na klany rozpadla již první povolební večer.

Při tomto pořadí preferencí pak není divu, že u politika je na prvním místě vždy jeho osobní zájem a na druhém pak zájem jeho klanu a až na třetím místě je zájem strany - proto jsou také klany schopny jednat proti zájmům vlastní strany. A zájem voličů je pak logicky na místě posledním, a proto se na něj tak často nedostane. A i na zájem strany jenom někdy.

Proč tedy vlastně tolik znechucení nad politiky, vždyť přece jen dávají přednost prospěchu většímu před prospěchem menším. Stejně jako my ostatní. Vyprávět si o tom, že politik je od toho politik, aby sloužil především veřejnému zájmu, pak zájmu svých voličů a také zájmům své strany, je konstruováním situace žádoucí, ale nedosažitelné, protože strom života je sytě zelený: ve skutečnosti je hierarchie zájmů přesně opačná. Právě s ní se občané a voliči stále střetávají a znovu a znovu je podráždí, že politici se starají především sami o sebe a svůj klan. Přesně jako ti občané.

Druhým momentem způsobujícím všeobecné rozčilení je mylné nebo zkomolené chápání fungování demokracie. A politologické poučky nám tady nepomohou, stejně jako bonmot o nejlepším ze všech špatných systémů nebo vládě lidu či většiny. Běžný výklad vlastně neříká nic jiného, než že nevládne jednotlivec jako král či císař. Ve skutečnosti jde v demokracii v podstatě o něco jiného: demokracie je mechanismus přijímání rozhodnutí ve skupině. Tu skupinu mohou tvořit tři lidé, třicet lidí a třeba tři sta miliónů. Ale je to hlasování, rozhodnutí většiny "lidu" (démos), které formuje "vládnutí" (krátos). Jinak neznamená fakticky nic jiného a všechno další jsou jen omalovánky. Z tohoto pojetí demokracie totiž plyne, že kromě mechanismu, jak se bez násilí dohodnout ve skupině, už nezaručuje vůbec nic – nezaručuje, že rozhodnutí většiny budou správná, že poražená menšina nebude poškozena třeba i významně, a dokonce ani to, že její rozhodnutí nebudou v logickém rozporu s předešlými rozhodnutími stejné většiny. Většina se totiž na rozdíl od jednotlivce nedokáže rozhodovat konzistentně, neboli jednoduše řečeno tak, aby jednotlivá rozhodnutí měla dohromady hlavu a patu. Jedinec ví, že dává-li přednost dovolené u moře před dovolenou na horách a té zase před kopáním septiku - že dává zároveň přednost horám před kopáním. To dá rozum, že. Ale skupina už jen o třech lidech – jak dokázal francouzský filosof již v osmnáctém století – se takto logicky často rozhodovat nedokáže. Při opakovaném hlasování zvolí jako vítěznou pokaždé jinou variantu a bude záležet jen na pořadí, ve kterém se o soupeřících dvojicích bude hlasovat. (Z toho také může těžit předseda, organizační výbor nebo kdokoliv, kdo může pořadí hlasování ovlivnit. Proto také mimochodem ten zájem o parlamentní organizační výbor.)

Americké daňové zákony mají téměř pět miliónů slov a také české jsou a budou stále komplikovanější, a to ne proto, že zákonodárci jsou jaksi mdlejšího rozumu, ale proto, že se rozhodují ve skupině tří set hlasů, navíc stále se obměňujících. Jejich rozhodování a celek jejich rozhodnutí prostě konzistentní být nemůže.

Z obou skutečností, tedy o faktické nevinnosti politiků, kteří jsou příliš lidští na to, aby mohli sloužit veřejným zájmům, a podstaty demokracie jako pouhého způsobu, jak rozhoduje skupina, také plyne to rozhodující: vždy a všude, kde je to možné, by měl rozhodovat za sebe a o sobě jednotlivec a nikoli skupina. Ať je jí domovní výbor nebo referendum všech voličů.

Kdo chce jet k moři, ten pojede k moři, a kdo na hory, ten se tam potrmácí, a kdo si ten septik vybere dobrovolně, nemá si na koho a proč stěžovat.

Císař František Josef I. prohlásil, že jeho hlavním úkolem je chránit jeho národy před jejich politiky. Císaře nemajíce, musíme se před nimi chránit sami. Na začátek snad stačí jednoduchá úvaha: ve státě, který na daních vybírá a znovu rozděluje 10 procent hrubého domácího produktu, mají asi politici daleko menší možnosti "dosahovat svůj prospěch", než ve státě, který jim dá k "hospodaření" těchto procent 50.

Neboli toto by měla nebo mohla být cesta.