Tady jsme si to už vyzkoušeli. Teď s ním koketuje Západ

Socialismus je pro mnoho lidí přitažlivý tvrzením, že jelikož všichni jsme si rovni, máme všichni nárok na přibližně stejný blahobyt. Stačilo by bohatým vzít to, co mají nad průměr, a rozdělit to mezi ty podprůměrné. Rozdíly by se vyrovnaly, nikdo by neměl druhému co závidět a ve společnosti by konečně zavládla všeobecná spokojenost, protože by nebylo chudáků ani zazobanců.

Jednoduché, že? Ale bohužel naprosto iluzorní. To bohatství, které by se mělo rozdělit chudým, musel totiž někdo předtím vytvořit. Bohatství obvykle nepadá z nebe, bohatství vzniká prací, tvoří ho lidé pracující, a hlavně lidé pracovití. (Skutečnost, že výsledky jejich práce si dost často přivlastňují jiní, na této základní pravdě nic nemění.) Jakmile začne nějaký socialistický systém rozdělovat bohatství vytvořené pracovitými mezi nepracovité, trestá vlastně pracovitost a odměňuje nepracovitost. Bere tak motivaci i těm pracovitým, protože ať se snaží sebevíc, jejich odměna bude zase jenom průměrná. Přestanou se tedy namáhat a budou pracovat jen průměrně nebo vůbec. Výsledkem bude snížení výkonnosti, pokles produkce, zchudnutí celé společnosti.

Jednomu profesoru ekonomie na americké univerzitě se stále jaksi nedařilo rozmluvit studentům jejich nadšení pro socialismus, a tak jim navrhl následující experiment: „Ode dneška nebudu testy známkovat individuálně, ale jednotlivé známky zprůměruji a všichni dostanete výslednou průměrnou známku.“ Studenti souhlasili. První test dopadl tak, že všichni dostali trojku. Jedničkáři byli naštvaní, že se učili zbytečně, příště jim na tu trojku stačí poloviční úsilí. Flákači byli spokojeni, že i bez učení mají známku „dobrou“, a ujistili se, že studium je ztráta času. Takže další test dopadl na čtyřku. „My se máme dřít, aby pětkaři nepropadli?“ bouřili se ti, co ještě studovali na půl plynu. „Na to se můžeme vykašlat!“ Z dalšího testu už měli pětku všichni. „Sami jste se přesvědčili, že rovnost výsledků bez ohledu na individuální zásluhy vede k celkově horším výsledkům,“ uzavřel pokus profesor. „Výkonnost systému, který tuto pravdu ignoruje, bude neustále klesat, a tím je odsouzen k zániku.“

Nápad zavést minimální zaručený příjem prosazovaný v EU levicovými stranami a inspirovaný původně Utopií Thomase Mora byl experimentálně ověřován v Kanadě, ale v r. 2018 vyhodnocen vládou jako neudržitelný. Přesto ho řada dalších snílků nabízí důvěřivé veřejnosti znovu a znovu v nejrůznějších variantách (například zde) jako recept na řešení sociálních problémů a povznesení nejchudších vrstev obyvatelstva. (Že na tu charitu musí ovšem někdo vydělat, to se většinou mlčky pomíjí.) Není divu, že vyhlídka na bezpracný příjem je obzvláště pro osoby manuálně stydlivé a intelektuálně opožděné silně přitažlivá a jako voliči jí rádi dají svůj hlas. Je to však stejně krátkozraké jako dát celé třídě stejnou známku nebo na stupeň vítězů postavit i ty, co doběhli poslední – byl by to konec soutěživosti a konec sportu. Pan profesor to svým žákům dokázal experimentálně: socialismus svou nevýkonností směřuje k bankrotu. I když je na první pohled tak chvályhodně lidumilný.