Po likvidaci svobody slova sejmuli i ochranu zdroje informací

„Ochrana novinářského zdroje nemůže být bezbřehá,“ konstatoval Nejvyšší soud ČR. A je to tady. Svobodomyslný člověk by řekl, že svoboda slova buď je, nebo není, a že ochrana zdroje informací buď je, nebo není. Jenže demokracie není svoboda. Je to nástroj.

Policejní stát je peklo. A my tu to peklo máme. Na straně jedné máme v Listině základních práv a svobod texty jako „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“, „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“, nebo „cenzura je nepřípustná“, ovšem tolik důvěry občan zase nedostal. A tak u podobných svobodomyslných tezí v Ústavě zpravidla nechybí dovětek, že všechny ty svobody „lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“. Upřímně, podívejte se do sněmovny a senátu a řekněte mi, kolika lidem z nich byste svěřili bezpečnost svého státu, své rodiny, ochranu jejího zdraví nebo například mravnost svých dětí. A přesně tito lidé rozhodují o rozdílu mezi „každý má právo…“ a „lze omezit zákonem…“.

U brány pekla policejního státu se krčí na jedné straně schoulená znásilněná svoboda slova. Nemusíte svými slovy a projevy nikoho zabít, ublížit mu na zdraví nebo jakkoli zcizit či poškodit jeho majetek, a přesto spácháte trestný čin, protože ti, kterým byste jistě z drtivé většiny nesvěřili bezpečnost svého státu, své rodiny, ochranu jejího zdraví ani mravnost svých dětí, rozhodli, že jsou slova a projevy, které „lze omezit zákonem“. Na straně druhé pak u brány leží zbitá ochrana novinářského zdroje. Prý nemohla být bezbřehá, a tak dostala po hubě, protože Ústavu, která jí ochranu poskytovala, zase ohnuli. A protože podle Nejvyššího soudu není ochrana zdroje informací bezbřehá, nemá naše moc soudní problém s odposloucháváním novinářů a porušením jejich ústavního práva na soukromí.

O novinářích si nemyslím nic dobrého. Skutečné zpravodajství už skoro neexistuje a řada informací, které jejich autoři za zpravodajství vydávají, je ve skutečnosti jen ideologickým komentářem, mnohdy hraničícím se zaplaceným komerčním sdělením podle zadání PR agentur. Ti, co se za novináře označují, dostávají za zdánlivě svůj názor mzdu. Mzda za názor. Co dodat. Přesto všechno jsou to soukromé osoby, přičemž soud zdůvodňuje jejich státní odposlechy a státní zásahy do soukromí tím, že jim informace práskají státem placení lidé na pozicích ve státních orgánech a institucích. A protože si stát neumí poradit s vlastními lidmi, sejme odposlechem novináře, aby snad, možná našel krysu ve vlastních řadách – nemluvě o tom, že cílem sejmutí ze strany jedné části lidmi reprezentované státní moci nemusí být nutně krysa, ale ve skutečnosti možná poslední spravedlivý, který dá novinářům echo o nějaké státní špíně proto, že jiná část lidmi reprezentované státní moci se snaží špínu přikrýt.

Trest smrti člověka nemáme proto, že by mohl být jinými lidmi mimo jiné zneužit a ti by mohli poslat na onen svět nevinného. Rozumím, chápu, respektuju. Je to pro mě takový vyšší princip mravní, podle kterého bychom měli přijímat všechna zákonná opatření. Jinými slovy může-li být užití zákona zneužito státní mocí byť jen proti části občanů, pak by neměl být takový zákon přijat vůbec. Takový postup by podle mě charakterizoval svobodnou společnost. Jenže my tu nemáme svobodnou společnost, my tu máme demokracii. A to je zatracená rozdíl.

Jakmile o úrovni ochrany zdroje informací bude kvůli nespolehlivosti lidmi reprezentované státní moci a vynášení informací rozhodovat jiná lidmi reprezentovaná státní moc, stane se z odposlechů a porušování ústavního práva na soukromí také byznys a nástroj k perzekuci a vydírání. Základem svobody slova a projevu by měla být bezbřehá ochrana zdroje informací pro sdělovací prostředky. Ochrana zdroje informací buď je, nebo není. Stejně jako svoboda slova. Podporu a posvěcení praktik policejního státu ze strany Nejvyššího soudu považuji za velké morální selhání jeho představitelů.