Léta utíkají a historická paměť slábne. Domnívám se proto, že je vhodné a dokonce i nutné připomenout jeden obraz z minulosti, událost, ke které došlo roku 1951 na naší lékařské fakultě.

Od února 1948, kdy se komunisté zmocnili totální vlády, prožívaly nejrůznější vrstvy a skupiny obyvatel opakované údery. Tentokrát se pozornost moci zaměřila na studenty vysokých škol. V Plzni na lékařské fakultě bylo na podzim 1951 náhle povoláno k vykonávání vojenské základní služby šest studentů, Vladimír Bártík, Stanislav Brabenec, Zdeněk Mraček, Oldřich Richter, Vladimír Trejbal, Zdeněk Viktora, kteří se po splnění zkoušek 1. rigoróza právě zapisovali do 3. ročníku studia. Povolávací rozkaz oznamoval zrušení odkladu vojenské služby, který dostávali vysokoškoláci při vojenském odvodu. A tak jsme před 55 lety 1. října narukovali do vojenského prostoru Libavá, kde jsme byli ubytováni v chátrajících domech a chalupách, rozpadajících se a prázdných po odsunu sudetských Němců. Zde jsme byli seznámeni se zvláštním typem naší vojenské jednotky: prý jsme vojáci jako ostatní, ale naší zbraní bude krumpáč a lopata. Pak jsme byli rozvezeni na různá pracoviště od dolů v Ostravě až po stavby v Břeclavi. Poznali jsme tak, že vládnoucí režim zřídil, kromě jiných táborů, také vojenské tábory nucených prací (PTP, pomocné technické prapory). Mužstvo PTP jednotek kromě vysokoškolských studentů tvořili bohoslovci, sedláci, řemeslníci a obchodníci, faráři a Němci i synové ze šlechtických rodin.

Na této podivné vojně jsme se také setkali s dalšími Plzeňáky, např. s Karlem Pexidrem, současným právníkem a známým hudebním skladatelem a spisovatelem, s Otou Ulčem, pozdějším profesorem politologie v USA, publicistou a spisovatelem, s Františkem Jenčem, profesorem matematiky na univerzitě v Marburgu.

Nižšími veliteli byli svobodníci a desátníci přeložení od bojových jednotek, kteří směli nosit zbraně. Důstojníci pocházeli převážně z bývalého protektorátního vládního vojska.

Pošlapáním důstojnosti člověka a nahnáním na manuální práci chtěl režim provádět politickou „převýchovu“. Nepokrytě platila zásada „Arbeit macht frei“, známá z nápisů jiných podobných táborů. Vojáci PTP jednotek nosili černé výložky bez distinkce, nebyli povyšováni, trvale byli vojíny. V osobních spisech měli uvedenou tajnou klasifikaci „E“, politicky nespolehliví, oznámkování, které s nimi šlo i do civilu. O jednotkách PTP existuje mnoho mylných představ. Především však je nutno zdůraznit, že klasifikací „E“ jsme se principielně lišili např. od pracovních jednotek TP (technické prapory), o kterých píše např. Švandrlík ve své populární knize Černí baroni. Je nepravdivá, až absurdní představa, že by u PTP mohl např. existovat nějaký Svaz mládeže, kde by se tvořily básničky a psaly noviny ve spolupráci s politruky. Vztah vojínů–nádeníků a nadřízeného velení se psychologicky i fakticky spíše podobal vztahu vězeň – bachař. Naše jednotky se nesměly stýkat s vojáky bojových jednotek, např. jsme se nesměli účastnit sportovních a kulturních soutěží. Hlavním úkolem byla manuální práce v dolech a na stavbách. Jedním z rozsáhlých děl PTP je výstavba všech vojenských letišť, od Líní u Plzně, přes Pardubice a Přerov až po Košice. V dolech byli naši příslušníci převážně nasazováni v obtížných a rizikových oblastech.

Délka pobytu u PTP jednotek byla neurčitá, někdy až neomezená. Po skončení dvouleté vojenské povinnosti se automaticky prodlužovala tzv. mimořádným vojenským cvičením, takže mnozí z nás byli postiženi tříletým, čtyřletým i delším pobytem u pracovních jednotek.

Po návratu do civilu jsme se po nejrůznějších potížích mohli vrátit na lékařskou fakultu a pokračovat ve studiu. Se zpožděním 2 – 4 let se nám pak v nepříjemné atmosféře padesátých let podařilo dostudovat. Z paměti však nemůžeme vymazat tuto zlou a stresující životní zkušenost, i když tvoří jen kapitolu našeho dlouhého života v totalitarizmu.

Autor je lékař, profesor na Lékařské fakultě UK v Plzni