K diskusím a polemikám ohledně pravicovosti a levicovosti na naší politické scéně přispěl způsobem, který by neměl být jen tak zapomenut, pilný a, proč to nepřiznat, i často inteligentně vtipný, bývalý místopředseda vlády a místopředseda ODS Miroslav Macek v článku „Pravý úhel pohledu“ (MF Plus 12/2006). Učinil zde především rázný konec všem, kteří mezi levicí a pravicí váhají nebo dokonce tvrdí, že nejsou ani pro levici, ani pro pravici a dívají se dopředu. „Kdo tvrdí, že není ani pravičák ani levičák, je levičák“, tvrdí M. Macek. Konečně víme, že Bursík a spol. si nám tak mohou vykládat co chtějí!

Naštěstí nebo na neštěstí svobodná vůle, názory nebo názorový vývoj přicházející s věkem nebo s životnímu zkušenostmi nemají, podle M. Macka, na pravičáctví nebo levičáctví žádný vliv: „Pravicový nebo levicový pohled na svět je člověku vrozený“, soudí. Jinými slovy: pravičáci nebo levičáci jsou něco jako homosexuálové. Je to vrozené a léčit se to nedá. Můžeš shromažďovat akcie a oblékat se u Bosse, nebo stavět barikády a podpalovat auta, jednou jsi se tak narodil a nic s tím nenaděláš. Naštěstí rozpoznat levičáka od pravičáka je snadné podle celé řady ukazatelů. Např. podle vztahu ke sportu: „ Za levicové sporty lze považovat kolektivní hry…“. Pro vyhraněného jedince není žádný ráj sedět na stadionu zapresovaný na pivem pocintané lavičce v hroznu řvoucích mužů.“ Takže stovky a snad i tisíce těch nevyhraněných jedinců, kteří každý týden plní stadiony, na kterých se provozují „kolektivní hry“, má alespoň o svém postavení na ose levice – pravice jasno. A asi by podle toho měli i volit… Vrozená pravicovost nebo lépe nepravicovost se podle M. Macka pozná i podle sběratelských vášní. Tak např. „pravicové určitě není shromažďování pivních tácků a jejich připichování na zeď garáže. Ale považoval bych za ně třeba sbírání hotelových nálepek…“. Jakpak by ne: kdejaký levicový buran se snáze dostane k pivnímu tácku, ale získat hotelovou nálepku na kufr, to už holenkové vyžaduje jistou pravicovou vytříbenost, neníliž pravda ?

A což teprve dovolené, cestování a stravování: pravý ráj pro rozpoznání nebezpečných levičáků: „Lidé chtějí někam cestovat a hned je jasné, jestli jim vadí, nebo nevadí dvaapůldenní jízda v autobuse s lidmi, kteří se neznají, ba dokonce se na to někteří těší.“ Opravdu nebezpečná levičácká úchylka: cestovat autobuse s lidmi, které neznám! Ještě že nositele těchto úchylek můžeme snadno odhalit zejména, pokud při tom ještě hodlají posvačit: „Když si někdo přinese vlašák a rovnou z papíru ho zhltne lžičkou, pak je to levičák par excellence a nemůže mít jedinou pravicovou vlastnost“, odhaluje levicové nitro některých strávníků a cestovatelů M. Macek. Takový člověk nemůže mít „úctu k osobní a rodinné tradici, úctu k věcem…“, neboť to jsou, podle M. Macka typické pravicové vlastnosti. Prostě jednou zbodneš vlašák z papíru nebo jedeš na dovolenou autobusem s neznámými lidmi a můžeš si říkat co chceš, všichni hned vědí, že si své rodiny nevážíš, neboť tato pravicová vlastnost ti zjevně chybí…

Podle M. Macka lze takto snadno rozpoznat nejen jedince, ale i politické strany, a to bez ohledu na jejich program nebo programová tvrzení. Na ustavující schůzi někdejšího Občanského hnutí, při jakémsi čekání „najednou nastala situace, kterou si u sjezdu pravicové strany nedovedu představit – někdo navrhl: pojďme si zazpívat! A celý sál se chytil za ramena a začaly se zpívat lidové písničky. To je typická ukázka sjezdu levicově smýšlejících lidí “. Jak prosté! Jen ze zlomyslnosti poznamenávám, že zpěv na setkání politických uskupení je v současné době typický právě pro echt pravičáky, neboť podle obsahu písní zaznívajících z hospodských sálů se řídí policejní zákrok vedoucí k ukončení těchto shromáždění.

Přes tuto významnou politologickou studii neskládá M. Macek ruce v klín: „Poslední roky bojuji za rehabilitaci označení snob. Možná i proto, že manželčinu a mou knížku Jak se stát labužníkem aneb Kuchařka pro snoby, napsali dva z nich…“, přiznává zcela bezelstně. Zcela zjevně totiž netuší, že slovo snob je zkratkou francouzského „sine noble“ (jakoby vznešený) a označuje lidi, kteří předstírají opravdovou vznešenost, noblesu, kterou ve skutečnosti nemají. Mimochodem: mám z dědečkovy knihovny před sebou Cizojazyční slovníček vydaný Ústředním dělnickým nakladatelstvím v r. 1927 (asi jsem podle Macka také pravičák, neboť mám vlastnost, kterou on považuje za typickou pravicovou, totiž “úctu k věcem, které slouží a které přinášejí vzpomínky“. Ale zase to dělnické nakladatelství, no nevím…), kde jsou definice uvedeny takto: snob – nahoru otrocký, dolu brutální, hlupec a nadutec, snobismus – šosáctví, copařství. Ale to jen tak mimochodem. V každém případě: bojovat za rehabilitaci snobismu u nás opravdu není třeba. Jsme jím, jak ostatně dokázal rozhovor M. Macka, v politickém i veřejném životě bohatě zásobeni.

Bylo by to vše jen zábavné klábosení ozvláštňující jinak dnešní více či méně smutné předvolební časy, kdyby nám v závěru článku nepředvedl M. Macek snobsky pohrdlivý úšklebek par excellence: „ Troufám si tvrdit, že osobnost, která je definována jako pravicová, o sebe i více dbá. Teď odbočím: jedním z největších šoků pro mou paní byla účast na povolebním setkání nové vlády na Žofíně, když poprvé zvítězila sociální demokracie. První, koho má žena viděla, byl Egon Lánský, tak oblečený, tak vypadající a tak se potící, jak ho známe. Druhým byl Petr Úhl ve svém odborářském saku (definici „odborářského saka“ nám M.M. zatajil, pozn. S.K), a třetí – silně přimáznutý a rozkejdaný Miloš Zeman. Načež má paní řekla: Okamžitě odcházím, já tady v tom zápachu nebudu.“

Nic proti citlivému nosu pravicově smýšlejících lidí, v tomto případě však spíše snobů. Jen bych rád zdůraznil, že osobnost člověka se nevyčerpává a nedefinuje pravicovostí nebo levicovostí a již vůbec ne dokonala padnoucím sakem, jak se M.Macek domnívá, nýbrž hodnotou života a výsledky jeho práce. E. Lánský v emigraci udělal pro demokratickou budoucnost tohoto státu více, než odborník na snobské kuchařky vůbec tuší. M. Zeman patří nejen k nejschopnějším, ale i nejvzdělanějším politikům současnosti, čehož si asi bývalý místopředseda vlády s ohledem na své úsilí o účast na privatizaci asi nestačil všimnout. A P. Uhl jako dlouholetý politický vězeň komunistického režimu projevil tolik charakteru a odvahy, o kterých se může většině pravičáků a všem snobům v této zemi jenom zdát…