Tak nás zase zasáhla velká voda a hladina se vrací k normálu. Událost jistě velmi nezáviděníhodná, událost, kterou nechci zlehčovat, nechci se snad chovat k postiženým ani nějak nepřátelsky, ale nedá se nenapsat, co cítím. Bydlím na kopci nad městem Litovel, kterým protéká řeka Morava v sedmi ramenech (proto se Litovel nazývá Hanáckými Benátkami) a proto bývá tohle město postiženo povodněmi často. Letos naštěstí zůstala Litovel stejně jako celý horní tok Moravy povodní ušetřena. Poměrně blízké zkušenosti s povodněmi mám ale z minulosti.

Když voda odteče, zůstávají škody a natažené ruce. Ruce natažené k veřejné sféře. Především ke státu. V českém myšlení hluboce zakořeněný socialismus iniciuje požadavky postižených. Solidarita celé společnosti s postiženými je často brána jako samozřejmost. Solidarita prostřednictvím veřejných rozpočtů s povodní postiženými není ani správná, ani spravedlivá a ani skutečně solidární.

Trochu polopaticky to vysvětluji například takto:

Máte dva mladé lidi. 1. mladý člověk vyroste v dětském domově. Nedostane tedy do začátku svého samostatného života v dospělosti nejspíš nic. Když pracuje, platí obrovské daně (důmyslně ukryté ve všem možném). Z těchto obrovských peněz je „solidárně“ placen např. i 2. mladý člověk. Tento druhý člověk prožil běžné dětství a po předcích zdědil pozemky a stavby. Tyto stavby jsou zasaženy povodněmi a on inkasuje peníze pocházející z daní. Co je na tom spravedlivého a solidárního? Podobných příkladů by se našlo… Třeba o jednom člověku zasaženém požárem (ten je bez pomoci, jako o jednotlivce s jedním volebním hlasem se o něj nikdo nerve…) a o druhém postiženém povodní.

Jistě, všichni majetek nezdědili nebo nedostali v (už v principu pochybných) restitucích. Třeba si prostě koupili pozemek a postavili dům. Tihle lidé často kupovali pozemky u vody, protože byly levnější. Jak jinak. No ale teď má za tuhle jejich osobní úsporu platit celá společnost? To ne. Stačí, že z veřejných peněz jsou placeni hasiči, policisté, vojsko a podobně.

Dalším důvodem k nevyplácení veřejných peněz postiženým je i další nespravedlnost. Tyto nespravedlnosti vznikají při přerozdělování peněz. Ani se nebudu rozepisovat o tom, co se dělo na Moravě v roce 1997. Nadhodnocování a jiné podvody by byly na samostatný článek.

Když se dívám na ty spousty novostaveb postavených po roce 1997 v silně zatopených oblastech, jde mi z toho hlava kolem. Nepoučitelnost tolika lidí je hrozivá. Třeba novostavby v obci Střeň, v jednom ze symbolů povodní roku 1997, nebo další symbol – nyní opětovně zasažené Troubky - je také samý nový dům. Tito lidé nejen, že šetří za pozemek, který je kousek výše většinou dražší, nebo že šetří i za případné dojíždění za prací atd. Někteří dokonce šetří i na pojistkách… Běžné je argumentování, že přece stavbu někdo povolil. Jako by lidem snad chyběl nějaký všudypřítomný velký bratr, který za ně bude jednat. Jako by jim jejich svoboda v rozhodování byla na obtíž. I v tomto je dědictví minulých totalit. Stavební úřady rozhodně nemají odpovědnost za rizikovost investice (stavby). Stačí, že i ony lidem poskytují informace (mapy zátopových oblastí aj.). Volba vlastní investice musí být svobodná. Je na chytrosti každého, kde si dům postaví. A někdy je to prostě také na hlouposti.

Dnes jsou velmi často požadována nová protipovodňová opatření typu hrází, poldrů a dalších zařízení. Ty by měl dle častého mínění, se kterým se setkávám, stavět stát. Mají se z peněz všech zhodnocovat zátopové pozemky, které jsou soukromé? To jistě ne. Šlo by jen o další nespravedlnost. Stavění a následná údržba dalších nových protipovodňových opatření by bylo navíc ve většině případů bezesporu dražší a méně účinné než to, co již stojí. Co bylo rozumné a výhodné postavit, to již postaveno je. Jistě je lepší soustředit se na údržbu stávajícího, zvláště v době napjatých rozpočtů a života na dluh.

Tím, že zcela jasně odmítám příspěvky postiženým z veřejných peněz, a tím, že v principu odmítám i stavění nových protipovodňových opatření, nemyslím, že by lidé nemohli ve vhodných případech směřovat postiženým pomoc adresně. Třeba tam, kde jsou postiženými děti. Na závěr konstatuji, že bych byl velmi rád, kdybych po těchto dalších zkušenostech ČR s povodněmi už neviděl další novostavby v zátopových oblastech. Jsem k tomu ale skeptický.

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce