Od listopadu 1989 bývá častým tématem diskusí i otázka majetková. Většina těch diskusí se odehrává okolo toho, zda bylo správné vracet těm či oněm, zda si někdo nepřilepšil na vlně privatizací a restitucí. Takové diskuse jsou sice legitimní, ale to špatné se nezmění a to dobré dobrým zůstane. Stranou debat zůstává problém základní, řekl bych přímo morální. Léta jsme slýchávali nejrůznější pseudoteorie o tom, že vlastnit majetek (zejména majetek značný) je nemorální a ten že je příčinou vykořisťování člověka člověkem. Což je nesmysl. Opravdoví vlastníci majetků jsou vždy oporou společnosti. Jejich smysl pro uchování majetku, jejich úsilí k jeho rozmnožení ku prospěchu vlastníka (a tím si společnosti) je nutným a potřebným morálním atributem demokratické společnosti.

Poslyšte jeden příběh ze starých časů:

Před více než sedmi sty lety neexistovala obec Dolejší Kunčice. Dnes neexistuje také, jde o místní část města Fulnek. Vznikla ale jako samostatná někdy v roce 1301. Jak se to stalo? Někdy na podzim roku 1301 se Dětřich z Fulštejna, v té době kanovník olomoucký, rozhodl, že volné pozemky (v místech dnešních Dolejších Kunčic) daruje muži jménem Konrád (jinde také Chunrad). Konrád stál v čele rodiny, na kterou bylo spolehnutí. A tak mu Dětřich smluvně umožnil vyklučit na určeném místě les, postavit tam ves zvanou Steinbach a odměnou za tu práci, že mu bude svobodná držba dvora, tedy dědičné fojtství. To pak že bude představovat svobodné jitro k zorání, sedmý lán pod činží, právo na postavení dvou mlýnů a krčmy. Dále že bude mít svobodnou masnou lávku a činnost ševce a kováře. Ke kostelu, který bude postaven, přiděluje půl svobodného lánu, druhou polovinu dává fojtovi bez činže, rovněž tak že mu přiděluje každý třetí fenik z poplatků za pokuty a soudy a navíc k tomu půl lánu pro pastvu dobytka. V závěru smlouvy se píše, že její účastníci mají používati právo hlubčické a pokud by nastala u soudu spor o pochybnost, mají poslat rozsudek do Wichenau (Vítkova). A všichni, které fojt Konrád pozve k budování obce, jsou, pokud se daní týče dvacet let svobodni. Až se zabydlí, usadí a budou mít příjmy, tak po oněch dvacet letech budou všichni platit z každého lánu ročně 2 vierdiny stříbra.

Jak jednoduché, že? Konrád dostal pouze pozemek. A smlouvu, z níž bylo jasné co má další desetiletí dělat a jak se má chovat. Pokud se mu to podaří, píše se ve smlouvě, budou se mít dobře i jeho potomkové, neboť fojtství je dědičné. Navždy. Takto rodina Konrádova přišla k majetku, který si musela ovšem teprve pracně vydobýt. Neb v onom roce 1301 byl na místě Dolejších Kunčic jen neproniknutelný les. Dnes bychom řekli, že Dětřich vymyslel perfektní marketingový projekt, zaangažoval do něj Konrádovu rodinu tak, aby zbohatla ona i vlastník pozemků. Jinak to totiž nešlo. Představa, že vznik obce Steinbach může být umožněn usnesením schůze místního rolnictva (což je komunistický recept) je jak sami ráčíte jistě uznat, absurdní. Aby byla skrzevá Dětřichovo rozhodnutí jakási veřejná kontrola (přeloženo do dnešního jazyka – aby bylo jasno, že Dětřich se tak nerozhodl proto, že by mu dal Konrád nějaký úplatek, ale že jednal v zájmu biskupství), pozval kanovník Dětřich do nejbližšího města s magistrátem všechny, kteří měli stvrdit onu smlouvu.

Koho pozval? Především Kondráda, který byl jinak obročním v Městě Libavé. Pochopitelně, Dětřich Konráda znal. Byl nájemcem léna (leníkem) v Městě Libavé, patřícímu církvi a platil řádně nájem (obročí). Dětřich pozval k podpisu smlouvy, jak se slušelo a patřilo, i další místní podnikatele. Protože ti věděli, jak mají takové smlouvy vypadat. Poctivě. A tak se podpisu smlouvy zúčastnil Jindřich – krčmář, Siegfried – pivovarník, měšťan Konrád zvaný Zieger a dále měšťané z místa, kde byla smlouva vyhotovena. Pertold na rohu, Vyganda z Hešic, Tiko pivovarník a Hermann švec. Ti poslední čtyři byli místní občané – měšťané. Protože v širokém okolí bylo v té době pouze jedno město, které mělo místní správu – magistrát, byla smlouva sepsána zde. Tím městem byl dnešní Budišov nad Budišovkou. Pertold, Vyganda, Tiko a Hermann jsou zde uvedeni jako budišovští měšťané.

A tak mimo jiné, paradoxně, protože není jiné dřívější písemné zmínky o Budišovu nad Budišovkou, je rok 1301 brán také jako rok vzniku tohoto města. I když je nad slunce jasné, že městem v té době již dávno bylo. Ona smlouva byla sepsána dne 25. listopadu 1301. Víme to proto, že je uložena v opavském Zemském archivu. Jak se tam dostala? Inu dne 23. srpna 1938 ji přinesl do tehdejšího opavského muzea pan Teltschik, přímý potomek fojtů z Dolejších Kunčic. Tušil zřejmě, že s hrozící nastupující totalitou (tehdy nejprve hnědou) dojde k devastaci posvátného práva tradice majetku. A tak listinu svěřil úřední instituci. Ale pochopte: jeho rodina téměř sedm set let uchovávala onu listinu sepsanou 25. listopadového dne roku 1301 ve svém majetku. Kolik nebezpečenství museli za ona staletí překonat, kolik překážek? Kolik toho museli učinit, aby listina byla zachována v neporušeném stavu? Jak hluboce si museli vážit vlastnického mandátu a dědičného práva? Až když cítili, že by mohlo dojít k deklasování stavu, svěřili poklad listiny úřední instituci.

Kunčičtí fojtové to zřejmě častokrát neměli v minulosti nijak lehké. Ale někde v jejich domácnosti byla asi truhla, v níž byla uložena listina podepsaná kanovníkem Dětřichem z Fulštejna a obročníkem Konrádem z Města Libavé. Dne 25. 11. 1301. Bylo to svědectví o poctivě a těžce nabytém majetku. Bylo to svědectví o privilegiu, kterého se jejich rodu dostalo. Bylo to vysvědčení o statečnosti, občanské odpovědnosti i o schopnosti rodu pečovat o svěřený majetek.

A to je ono, co jsem si dovolil nazvat morálním atributem vlastníka. Před šedesáti lety začalo tohle všechno být popíráno. Cokoli vlastnit bylo zlé. Bylo to protispolečenské. Pečovat o soukromý majetek se nedoporučovalo. Něco vlastnit, bylo podezřelé. Tak jsme byli vychováváni. Kdybych chtěl být sprostý, napsal bych, že díky tomu máme dnes všichni ... víte co. Něco se podařilo vrátit. Něco se podařilo napravit. Teprve za dlouho se ovšem vrátí dokonale ona schopnost lidí hospodařit s majetkem, protože je zde šedesátiletá mezera. V ní jsme se naučili závidět a také nenávidět. Svá selhání a své neschopnosti jsme začali přičítat na vrub těm, kteří byli lepší (a bohatší). Jak říkával svého času Vladimír Iljič Lenin, proletariát nemá vlast. To vrahům jeho typu vyhovovalo. Nemáš nic, nebudeš litovat, když padneš za vlast, ve prospěch světového proletariátu. A když ti všechno šlohneme.

Vlastníci majetků totiž většinou vadí. Kladou politikům nepříjemné otázky. Ptají se – co to děláte za blbosti, při nichž přicházíme o majetek? My, a tím i tato země. Demokratičtí politikové považují jejich otázky za vhodné, varující a logické. Totalitní politikové jejich otázky neradi slyší. Proto jejich majetky znárodňují a jejich majitele občas věší na šibenice. Mizí tím ovšem bohužel i morálka vlastníků. Ano – vlastnit majetek je především odpovědnost.

Právě proto jsou vlastníci majetků schopni dostát své odpovědnosti navzdory tomu, že jsou například zvoleni za poslance. U některých našich poslanců je tomu zatím bohužel naopak. A tak jste si přečetli příběh ze starých časů…