Stát nikde neukazuje občanovi tak pohrdavou tvář jako na dopravním inspektorátu

Osobní odpovědnost je krásný termín. Lidé to rádi poslouchají, když na někoho osobní odpovědnost dolehne. Ministra dopravy Pavla Dobeše předvolala na kobereček za účelem proplesknutí jeho stranická šéfová Karolína Peake. Možná by se dalo uvažovat o obnově veřejného pranýře, že by ministra Dobeše adjustovali do kašny na Malém rynečku a lidé na něho mohli zase jednou házet vajíčka. Je ale pár důvodů k pochybnostem, že by tato nápravná opatření výrazně pomohla kolabujícímu systému registrace vozidel. K nápravě by asi nepřispělo ani vyřešení otázky, kdo za binec víc může, zdali ministerstvo vnitra, anebo resort dopravy.

Na dopravním inspektorátu jsem byl poprvé v životě coby otcův doprovod v roce 1959 při registraci nově koupené Škody Octavia. Od té doby jsem tam byl mockrát, je to tedy už více než půl století. Neznám hnusnější a méně výkonný a k občanovi nevlídnější úřad, než je dopravní inspektorát.

Hnusný byl v tom roce 1959, to byl přecpaný krcálek vedle Novoměstské radnice na Karlově náměstí. Pak byl mnoho let na Míčánkách a teď jev Kongresové. Za odpornost nemohou ti lidé, kteří tam pracují, naopak. Tihle nešťastníci pracují v zoufalých podmínkách a je dlužno je politovat. Je to systémový problém. Stát – bez ohledu na režim, jak se ukázalo – nikde neukazuje občanovi tak pohrdavou tvář jako zde, na dopravním inspektorátu. Navíc jde o službu placenou. Občan, který musí v odpuzujících podmínkách vystát dehonestující frontu, si za své martyrium platí. Produktivita úředníkovy práce, tedy poměr toho, za kolik času kolik peněz státu vydělá, je možná srovnatelná s výkonem chirurga v institutu na předělávání starých dam na mladé krasavice. Ano, ty peníze jdou někam do rozpočtu a tam už se o ně někdo postará.

To, co se už tři týdny děje na dopravním inspektorátu, není novum. Je to jen další důkaz neschopnosti státu postarat se efektivně o věci veřejné. Obě ministerstva se mohou do nekonečna dohadovat, kdo za co může. Snazší by mohlo být zjištění, kdo může za kontrakt s firmou, která zjevně na zadaný úkol nestačí, a hlavně to, kdo neošetřil smlouvu tak, aby nutila firmu k nápravě.

Smlouvu nelze vypovědět, jsme ujišťováni, a nemůže za to nikdo. Pozitivní výsledek pátrání po viníkovi by možná ocenily dějiny, nicméně občanovi by to nepomohlo. Volání po návratu ke starému systému je pochopitelné, ovšem značně problematické. Co s daty nacpanými do nového systému, klopotně a bolestně, avšak přece? Kdo je přepíše do starého systému? Budou muset lidé zase na úřad, aby si vše vyřídili znovu, a kdo jim dá záruku, že napodruhé se to povede? Kdo bude hradit škody, které transferem nastanou?

Nový režim – starý model

Zcela obecně vzato, jádro problému je v tom, že nový režim převzal od starého model vztahu státu k majiteli automobilu. V okamžiku přechodu ze stavu pěšího a pasažérského do stavu automobilistického se stáváte veřejným nepřítelem a kavkou vhodnou k šikaně a oškubání. Na úřadě z vás udělají podčlověka. Na palivo navalí nesmyslnou daň, která vede k tomu, že velkospotřebitelé tankují v sousedních zemích a ve výsledku se na dani vyberemíň. Státu je to jedno, víc než o peníze mu jde o potrestání pakáže zvané automobilistická veřejnost. Dálnice stát staví dlouho, mizerně a za dvojnásobek peněz než jinde. Teď si stát usmyslel na deset let, opakuji, na deset let vyvolat permanentní kolaps přestavbou dálnice Brno–Praha. Vždyť stačí malá údržba nebo oprava a vznikají řetězové havárie a teče krev. Důležité je, že na kolapsu D1 se během těch deseti let vydělají miliardy do kapsy. Že lidé budou přicházet o čas, o zdraví a o životy, je státu jedno. Je mu jedno, že každá takzvaná uzavírka na dálnici je automaticky rozsudek smrti pro někoho, kdo se tam zabije. To přece nevadí. Bude to automobilista. Na dostavbu rychlostní komunikace R35 stát kašle, přestože by významně dálnici D1 ulehčila. Ale proč by to měl stát dělat?

Z tohoto pohledu je blamáž na dopravním inspektorátu jen nepatrná třešnička na dortu nebo tečka na "i". Ano, je to ponižující, ale ponižování občana je součást systému.

LN, 25.7.2012