Těžko si představit originálnější příspěvek k svátku výročí zavraždění knížete Václava, než byl chrastavský incident. Panovníka nenapadl jeho bratr s dýkou v ruce, nýbrž doposud neznámý aktivista Pavel Vondrouš plastovou maketou pistole. Věcně je to případ bezvýznamný. Na politiky se občas někdy něco hází. V živé paměti je případ ze 14. prosince 2008, kdy se irácký novinář Muntadar al-Zeidi pokusil zasáhnout amerického prezidenta George Bushe párem kanad. Házecí aféry máme i u nás. 6. března roku 2000 dva anarchisté házeli vajíčka na americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou a skutečné vajíčkové orgie se odehrávaly v květnu 2009, kdy se terčem vrhačů vajíček stali politici sociální demokracie, především pak Jiří Paroubek. Lidé odjakživa protestovali a bouřili se a hulákali a hrozili: bude tomu tak, dokud bude existovat veřejný život. Některé protesty mají zásadní dopady. Komunistické režimy by zůstaly u moci nebýt toho, že miliony lidí odhodily strach před represí a začaly protestovat, a naopak, represivní orgány se bály proti lidem zasáhnout. Proti protestujícím dělníkům v Plzni vyslali v roce 1953 komunisté tanky. V roce 1989 se neodvážili hnout prstem.

Mediální protest

Chrastavský incident je patálie, která nejvíce zaujme svou bizarností. Pavla Vondrouše sebrala krátce po činu policie, čin je kvalifikovaný jako výtržnictví. Na to je maximální trest dva roky vězení, pokud je pachatel člen organizované skupiny nebo čin opakuje, riskuje tři roky. Nicméně Vondrouš je na svobodě a na Facebooku vysvětluje svůj čin. Jeho krátký text, neobratně psaný a plný chyb, je svého druhu manifest. Autor se přímo odvolává na házení vajíčky, má pravděpodobně na mysli ony události před třemi lety. Jeho akce s plastovou pistolí je tedy podle něho "něco jako vajíčka", ale s větším mediálním dopadem. Chtěl prý přimět politiky, aby se zamysleli nad svým chováním, a je zklamaný, že se spíš zamýšlejí nad vlastní ochranou. V závěru nabízí vysvětlení "všem médiím" kromě TV Nova a vybízí k "boji proti křivdám".

Je to text prostince naivní, nicméně symptomatický. Dokumentuje strašlivou váhu mediálního zviditelňování. Jeho autor vzal v úvahu nutnost akcelerace výstřednosti. Vajíčka nebo rajčata nestačí, musí se na to jít jinak, tak tedy maketou pistole, s tou se do médií se svou proklamací dostane určitě. Naťukl několik floskulí o "mafiánských praktikách" a o "decimování národa". Podobných proklamací kolují po internetu tisíce. Do popředí se dostane jen ta, která je něčím podpořena. Pařížští studenti tomu v osmašedesátém říkali "přímá akce" a Pavlu Vondroušovi by patrně zatleskali.

Případ má i svoje pozitivní stránky. Mohlo k němu dojít jen ve svobodné společnosti. Václav Klaus se vypravil mezi lidi a nebál se kontaktu s nimi. Nechme stranou, zdali jeho ochranka pracovala dobře, nebo špatně, ale i z publikovaného videozáznamu je zřejmé, že si prezident nepřál žádnou okázalou agresivní ochranu rozrážející dav, že skutečně chtěl být v kontaktu s lidmi. V nesvobodné společnosti by něco podobného nebylo možné.

Kam s ním

Dále bude důležité, co se s Pavlem Vondroušem stane. Snad to není porušení presumpce neviny, když si troufnu předjímat, že výtržnost je to očividná, stalo se to veřejně, byla to hrubá neslušnost a bylo to i napadení, jak o tom vypovídá příslušný paragraf trestního zákona.

V této souvislosti je dobře si připomenout ruský přístup k příslušnicím skupiny Pussy Riot. Samozřejmě kdekoho napadlo, jak by to dopadlo, kdyby se něco podobného stalo u nás. Vondroušův případ je věcně jiný, ovšem také jde o výtržnost s politickým podtextem. Je nepravděpodobné, že by se s ním konal okázalý politický proces, jako se to stalo v Rusku. I to bude malá zkouška demokracie a nepochybuji, že dopadne dobře.

Nezbývá než vzít v úvahu otázku ohlasů na chrastavský incident. V internetové době jsou ohlasy dostupné okamžitě po události. Zajímavý je názor, že si politici za ataky částečně mohou sami. George Bush vedl ve svém druhém volebním období příliš agresivní politiku, a proto se stal terčem útoku, čteme na blogerských stránkách. Vajíčková aféra byla prý reakcí na zhrubnutí naší politiky v éře dua Topolánek–Paroubek. Kdyby to měla být pravda, čím by si atak zasloužil Václav Klaus? Za vládní hospodářskou politiku odpovědný není, naopak, právě v této době vrátil sněmovně návrh zákona o zvýšení DPH, které by národ sice nezdecimovalo, ale radost by mu neudělalo.

Takže maximum, co bychom si měli přát, je to, aby se ten bizarní případ co nejdřív odebral tam, kam svou bezvýznamností patří, totiž do zapomnění.

LN, 1.10.2012