V lednu roku 2015 český prezident Miloš Zeman při proslovu k 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi prohlásil, že novinář Ferdinand Peroutka, který byl za války vězněn v koncentračním táboře a po roce 1948 emigroval do Spojených států, kde v roce 1978 ve třiaosmdesáti letech zemřel, byl fascinován Hitlerem a napsal o něm článek Hitler je gentleman. Od té doby uplynulo devět měsíců a vědci, kteří se dílem Ferdinanda Peroutky celý život zabývají, několik krkolomných pokusů kanceláře prezidenta republiky tento blud obhájit průkazně vyvrátili.

Prezident se omluvil jen za to, že článek nebyl nalezen, a navíc vypsal odměnu ve výši sto tisíc korun pro toho, kdo by ho našel. Dílo tohoto novináře, spisovatele a dramatika je totiž důkladně zpracováno a Přítomnost, kam v inkriminované době psal, je digitalizována, takže pro pracovníky Ústavu pro českou literaturu Akademie věd to není velký problém, jak opět dotvrzuje text z minulého týdne ze 7. října 2015. V něm reagovali na nové hradní prohlášení, že Peroutkova věta se mohla objevit v textu, o jehož cenzuře se Peroutka zmínil v březnu 1938. Ač i toto tvrzení Hradu je absurdní, protože samozřejmě cenzura z textu naopak odstranila kritiku říšského kancléře Adolfa Hitlera, kancelář na ničím neopodstatněném dehonestujícím tvrzení stále trvá.

Odborníci tuto úchylku nazývají osobním stereotypem. Jejich šiřitele poznáme podle toho, že hlásají jako zjevné pravdy něco, co nepodrobili nikdy zkoumání, ověřování, a kteří ani nepřipouštějí kolem takové skutečnosti debatu. Pouze zatvrzele a tvrdošíjně opakují sdělení v domnění, že mu jen kvůli stálému opakování bude uvěřeno. Jenže chceme-li dospět k uvážlivým a rozumným obrazům minulosti a jejich protagonistů, musíme se držet empirických údajů, pravidel vědeckého dějepisectví a nevybočovat z dobového kontextu.

Pakliže se to neděje, vznikají oprávněné domněnky, že si prezident Miloš Zeman jen vyřizuje účty s novinářskou obcí či pražskou kavárnou, která je vůči jeho osobě dlouhodobě kritická.

Ale možná, že je tomu ještě jinak: Podíváme-li se do jeho knihy Vzestup a pád české sociální demokracie z roku 2006, zjistíme, že i tam nalezneme podobná lehce vyvratitelná lživá tvrzení o novináři Janu Scheinostovi, který v posledních letech války byl šéfredaktorem Národní politiky.

Zeman o něm napsal: „Jeho aktivistické články se v průběhu prvních let stupňovaly a vrcholu dosáhly v době vyhlazení Lidic, kdy Scheinost dojatě děkoval velkoněmecké říši za její shovívavost a vybízel k ještě razantnějšímu zásahům vůči odpůrcům nacismu... Po Stalingradu se Scheinost na nějaký čas odmlčel. Po několika měsících však od něho v Národní politice opět vyšel úvodník, tentokrát na téma malování kraslic na Českomoravské vysočině.“

Ve skutečnosti tomu bylo právě opačně: Jan Scheinost psal o kraslicích do roku 1943 a teprve, když se stal šéfredaktorem, velebil Hitlera. Z toho lze usuzovat, že Miloš Zeman spíše trpí běžnou úchylkou deprivantů, kterou ve svých knihách bedlivě popsal lékař František Koukolík.

(Psáno po ČRo Plus)