Nevím, zda jsem byl výjimkou či zda se vám to stávalo také tak často jako mně. Těsně před počátkem krize se mi během několika málo měsíců snažilo hned několik bank vnutit svou kreditní kartu. Většinou mě zastavil jakýsi prodejce těchto bankovních "produktů", některé banky to zkoušely i telefonicky. Odolal jsem, i když to někdy nebylo jednoduché. Nyní je v plném proudu hospodářská krize, za poslední rok mi kreditku nabízela už jen jedna firma, ale stále znova se na mě obracejí různí dealeři s nabídkou restrukturalizace mých (naštěstí neexistujících) dluhů, případně výhodného kreditu na cokoli.

Zatím odolávám – a doufám, že mi to vydrží do konce života. A přemýšlím o tom, jak se situace změnila.

Takové devatenácté století asi ledaskomu připadá jako doba téměř předpotopní; rozhodně velmi vzdálená. Byla to doba průmyslové revoluce a obrovského ekonomického rozvoje. Na počátku století sice existovaly koleje (pro koňskou dráhu), ale žádná lokomotiva. Na konci století už železnice protkaly celou Evropu. Místo plachetnic začaly moře brázdit parolodě a byly vynalezeny takové věci jako žárovka, telefon, automobil, fotoaparát a spousta dalších věcí.

Přitom celé devatenácté století vyznávalo – přinejmenším v západním světě, který tehdy dominoval – spořivost a zdrženlivost. Za správné lidé považovali peníze střádat, nikoli utratit. Evidentně tehdy existovalo jiné ekonomické paradigma: Vlády rozhodně nenabádaly své občany, aby hodně utráceli, a nějaké nabízení kreditních karet by tehdy lidé považovali za šílenost.

Jsem konzervativní člověk a nemyslím si, že pokrok je vždycky zlepšení. Jakákoli změna může být buď k lepšímu, nebo k horšímu. Nejsem toho názoru, že neustálé zvyšování spotřeby je pokrok, který bychom měli vítat a podporovat.

V devatenáctém století byly ovšem rovněž kladeny základy ideologie, která spořivost tehdejších společností podkopala a nakonec zničila. Jelikož se lidem dařilo stále lépe a lépe (a to považuji za prokazatelný fakt, ať už si zvolíme jakákoli měřítka), začali mít dojem, že je to normální a že to tak půjde donekonečna. Přitom to "lépe a lépe" chápali především ekonomicky. (Nezanedbatelný, ba snad ještě významnější byl ovšem jednoznačně pozitivní pokrok ve zdravotnictví.)

Já se také domnívám, že se lidem může dařit stále lépe a lépe. Nemyslím si ovšem, že je to donekonečna možné (a žádoucí) na rovině ekonomické. Domnívám se, že máme-li být skutečně šťastni, musíme zvolit jiný životní styl než životní styl neustále rostoucího konzumu. A že bude správné, pokud se právě v této oblasti vrátíme k ctnosti, která je známa pod jménem zdrženlivost.

Žijeme v době, kdy bohatí bohatnou a chudí chudnou. Pokud nějaká z budoucích vlád tento trend nezastaví, zákonitě dříve nebo později vypuknou sociální nepokoje. Vloni se konalo přes milion exekucí! To znamená, že mezi námi jsou již desetitisíce lidí (možná jsou to již statisíce, ale nechci zbytečně strašit), kteří nemají prakticky žádný majetek. Nicméně v téže době stoupl počet dolarových milionářů o 29 procent – krize nekrize.

V tomto článku nechci vymýšlet, co s tím. Nyní se zabývám etikou, nikoli politikou. A chci jasně proklamovat zásadu: Konzervativní člověk se nezadlužuje.

Pokud jste si nevzali žádný úvěr, pokud jste si nevypůjčili peníze, pokud jste si nežili nad (své) poměry a poctivě platili za všechny služby, které jste si objednali, pak se exekuce nemusíte bát.

Nicméně výše uvedenou zásadu musím přece jenom do jisté míry kvalifikovat. Jsou situace, kdy si konzervativní člověk vypůjčit může a má.

Může si kupříkladu půjčit na auto (nebo třeba na jízdní kolo), pokud se nemůže dostat do práce veřejnou dopravou. A může si vypůjčit na pracovní nástroje, protože ty mu umožňují vydělávat si na živobytí. Samostatnou kapitolou jsou hypotéky, které jsou rovněž svého druhu půjčkou a potřebovaly by zvláštní vysvětlení.

Z výše uvedené zásady jsou tedy výjimky. Přesto bychom ji měli brát jako základní postoj.

V žádném případě bychom si neměli půjčovat na věci zbytné. Možná si člověk musí koupit na dluh drahé, ale potřebné nástroje. Ale nesmí si koupit na dluh plasmovou televizi, jachtu nebo dovolenou.

Pokud se budete řídit touto zásadou, nebudou vás mít bankovní dealeři rádi. Ale to je jejich problém.