Současná aféra s odposlechy není první ani poslední podobnou aférou, s níž se soudobá česká demokracie potýká. Jejím specifikem je to, že jeden z hlavních mediálně označkovaných "padouchů" ještě umocnil negativní náhled na sebe samého nezákonným činem spojeným s řízením auta pod vlivem alkoholu a brutálním zraněním cizí ženy. Opětovně se však objevují otázky, nakolik je řešení politických problémů zveřejňováním odposlechů pro demokracii přínosné.

Na jednu stranu je zřejmé, že veřejnost má právo, aby se dozvěděla o velmi kontroverzním jednání zvolených zástupců s lobbisty, zvláště pokud existuje silné podezření z porušení zákona a tím se nezabývají příslušné orgány. U některých příslušníků bezpečnostních složek může vznikat morálně oprávněný pocit frustrace, že jejich práce přichází díky mafiánské politické kultuře vniveč, a tak poskytnou – samozřejmě s vědomím nezákonnosti – odposlechy médiím.

Pokud ovšem takovíto informátoři odmítnou vyjít na veřejnost a morálně odůvodnit svůj čin (a třeba i přijmout následný trest), nejedná se o příliš silnou "občanskou odvahu". Je také sporné, zda poskytnutí odposlechu médiím je skutečně tou poslední možností a byly skutečně vyčerpány všechny jiné legální možnosti. A ještě horší je, pokud si od médií řeknou o peníze.

Stávající odposlechová aféra přitom vůbec nemusí být motivována snahou poukázat na nešvary české demokracie, ale může být součástí širšího politického boje.

Stejně jako je třeba objasnit dění na pražské radnici před pěti lety, je třeba se ptát, proč tyto odposlechy objevují zrovna nyní a kdo a s jakým účelem je novinářům dal. Je jejich cílem zastrašit další odposlechnuté osoby a přimět je k "poslušnosti" v jiných kauzách? Či znechutit společnost, aby akceptovala příchod nového "antikorupčního mesiáše". Nebo dokonce zakrýt mediální aférou soudobé dohody jiných (a možná mazanějších) Janoušků a Bémů, jejichž odposlechy nám budou třeba naservírovány zas o pár let později za vlády jiné politické garnitury.

Média totiž nemusí plnit pouze roli hlídacího psa demokracie, ale i vhodného vykonavatele skrytých zájmů v zákulisí velké politiky. Pokud "investigativita" médií spočívá v tom, že pro zvýšení čtenosti či sledovanosti zveřejní vše atraktivní, co mi kdo nabídne, nemusí být přínos pro demokracii patrný.

V současném tržním prostředí to ale nemusí automaticky znamenat, že takový přístup médií je neetický, je prostě pragmatický, aby tyto materiály nezískal někdo jiný. A je stále lepší, když se některými kauzami média zabývají, než aby je spolu s politiky a lobbisty dlouho zametali pod koberec, jako to bylo v případě slovenské kauzy Gorila.

V zájmu všech občanů by ovšem mělo být to, aby posilovali svoji mediální gramotnost a naučili se jednak identifikovat to podstatné z toho, co jim média nabízí, a jednak uměli pochopit i širší kontext nastolovaných afér české "odposlechové demokracie".