Nostalgická vzpomínka na starou železnici

"Pendolino stojí kdesi u Polomy, zamrzly mu všecky CD Romy," zpívá Jarek Nohavica v populární písni Ladovská zima. Vrchol současné techniky na železnici - a nejede. Lidé musí přestoupit na normální vlak. Tak to je jedna z mnoha realit, které můžeme registrovat ve spojitosti se železnicí současných dnů.

Pamětníci vzpomenou na němý film Ocelová jalovice nebo Frigo na mašině, kde "mašinfíra" včetně cestujících zdolávali nepředstavitelné překážky na cestě pustinou, aby se dostali do kýženého cíle. A dojeli a nás to uchvacovalo. To se však odehrávalo v Americe, ale co u nás? Jak ovlivňovala železnice život v Evropě a také v naší zemi? Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že hodně. Železnice spojila vesnice a města, umožnila lidem cestovat za prací, za vzděláním, kulturou, a zasadila se tak o jistou kulturní úroveň našeho národa.

Už velmi malé děti věděly, co je to vlak, koleje a skoro každý kluk toužil mít doma vláček nebo v tehdejších dobách parní stroj pro děti, který pracoval stejně jako parní lokomotiva s tím, že byl stabilní, tedy lokomobila, a poháněl převodem řemínku různé přístroje. Z mnohých těchto dětí se stali později strojvůdci nebo pracovníci železnice.

Parní lokomotivy měly svoje kouzlo, i když kouřily a každou chvíli jsme měli v oku sazi. Ale stále jsme se dívali s obdivem na sílu lokomotivy s jejím stálým "odfukováním". Nevzpomínám si, že bychom někdy někam nedojeli, i když někdy s menším či větším zpožděním. V roce 1954 - 1956 jsem se učil v Radotíně v Jankovce a jezdil jsem každý den z Prahy tam a zpět a vždy jsem dojel. A to v roce - tuším 1955 nebo 1956 - byla taková zima, že z vagónů visely krápníky a vchody do vozů byly jako do ledové jeskyně, bylo kolem mínus 30 stupňů a my jsme přijeli včas. Jak by to zvládly dnešní vlaky?

Ale vraťme se k nostalgii. Na internetových stránkách zabývajícími se zašlými časy parních lokomotiv je krásná průvodní věta k obrázku pohybující se lokomotivy: "A ona projíždí, majestátní, poetická a krásná - parní lokomotiva."(Viz parniloko.vlaksim.com.) To u mě nepochybně vyvolalo vzpomínky na některé staré české filmy, kde vlaky zaujímaly podstatné místo. Jmenujme si některé: Železný dědek, Přednosta stanice, Ostře sledované vlaky, Konečná stanice nebe aj. Chtěl bych se zmínit o prvním - Železný dědek. Když odmyslíme "budovatelský folklór" té doby, můžeme poznat, jaký vztah měli lidé, zde železničáři, k těmto "krasavicím". Starali se o ně jako o vlastní a mnohdy si některé součástky sháněli za vlastní peníze. Chodili ve svém volném čase svou "holku" čistit, leštit, přestože odměny se často žádné nedočkali. Já si vzpomínám, že jsme jako kluci "okouněli", jak tito chlapi v mastných montérkách, které byly vlastně jako "kožené", lezli pod lokomotivou stále s olejničkou v jedné ruce a ve druhé s hadrem a leštili a leštili. Je mně někdy smutno, když vidím, jaký vztah k věcem mají někteří mladí lidé a nejen oni. "Jó, hochu, dneska je jiná doba," řeknou někteří, "dnes si lidé ničeho neváží." Příčiny zde nebudu posuzovat, protože jsou velmi složité, ale vraťme se k vlakům:

Čas od času se konají akce, kdy se organizuje jízda parní lokomotivou do nějakého místa, někdy do Dobříše nebo na Křivoklát, a je zajímavé, jak lidé nadšeně prohlížejí tyto vlaky a ani je nenapadne otočit se za moderním autem. Proč? Skoro v každém je trochu nostalgie a nadšeny jsou hlavně děti, které by hned volily jízdu těžce oddychujícím vlakem, raději než jízdu moderním autem.

Protože mluvíme o nostalgii, vynechal jsem éru "Sergejů", které pověsti železniční dopravy udělaly medvědí službu. Když jel "Sergej", tak to bylo jako zemětřesení spolu s uragánem, ale to bylo tím, že tato mašina byla určena pro země, kde je málo obyvatel, jako třeba Sibiř apod. Ale to bylo také necitlivostí oné doby, kdy napodobování země, "kde zítra znamená už včera", bylo na denním pořádku.

Nedávno jsem zaznamenal dilema odborníků, kteří se zamýšleli nad tím, zda se nevrátit částečně k železniční dopravě, vzhledem k tomu, že kamionová doprava devastuje životní prostředí, a to hlavně při průjezdu hustě obydleným územím. Byla zmiňována jedna varianta, kdy kamiony byly vagónovány a vlakem převezeny na místo, kde již tolik nenarušovaly život lidí. Kdysi to někde fungovalo a já mám dojem, že se k tomu zase vrátí. Ať je to jak chce, železnice zkrátka zatím nebyla překonána a zřejmě ani nebude. Jízda po samostatném tělese, kdy jeden nebo dva agregáty vezou ohromný náklad, který by se vešel na spoustu kamiónů. Chtělo by to velmi dobrou organizaci. Ale je to možné dnes, kdy každý sleduje své cíle, bez ohledu na to, jak to ovlivní prostředí?

Přesto, že jsem zde hovořil o železnici, nezmínil jsem se o vagónech, protože bez nich by železniční doprava neměla smysl. Kolik je jich a co je jich druhů - to by bylo úžasné číslo, a navíc, potřebují pravidelnou údržbu, opravy, výměnu opotřebených dílů atd. Je to práce mnoha lidí a je to práce těžká a oni jsou součástí celého tohoto tělesa. Pak jsou samozřejmě tisíce dalších pracovníků, bez kterých by celý systém nefungoval. Je smutné, že jsme svědky takových problémů kolem železnice včetně stávek , ale já se domnívám, že tato situace musí být řešena, protože nahradit železnici i když částečně, automobilovou dopravou by byla národní sebevražda.

Ale abychom naší úvahu ukončili v pozitivním a dejme tomu nostalgickém duchu, zmíním se ještě o takovém železničním klenotu - jednokolejkách, nebo úzkokolejkách, které nás, pokud se k nim dostaneme, skutečně uchvátí. Je jich ještě v republice několik. Já jsem vybral tu v oblasti Český Rudolec. Je popsána takto: "Úzkorozchodná jednokolejka z r. 1897 s parní lokomotivou z r. 1907 a historickými vagónky, parou a jiskrami a zapomenutými časy dýchající vláček, který nikam nespěchá a proveze vás napříč celou Ćeskou Kanadou."

Uchováváme si naději, že železnice bude nadále důležitou součástí našeho života a že se jednou nestane, že děti uslyší písničku "Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka" a řeknou: "A co je to vlastně ta mašinka?" Tak jinou: "Jede vláček motoráček, kolik vozů má?" a řeknou: "Co je to vláček?"

Autor je publicista