Vrhnul se na mě na chodníku před redakcí Lidových novin a netvářil se přívětivě. Nedalo moc práce pochopit, co mi zazlívá: že veřejně podporuju myšlenku postavit novou budovu Národní knihovny na Letné podle návrhu Jana Kaplického, podle vítězného návrhu z mezinárodní soutěže.

Od toho setkání uplynulo několik měsíců. Dlouho jsem přemýšlel o tom, co mi ten člověk, povoláním a posláním architekt, jak se ukázalo, říkal o tektonice. Vždycky jsem si myslel, že architektura je cosi navzdory tektonice, od doby, kdy první architekt vylezl z jeskyně a postavil přístřešek podepřený větvemi. Že by přece jen šlo o tektoniku? On je architekt, tak by to měl vědět, kdežto já architekt nejsem, moje názory jsou čistě laické, neškolené, intuitivní.

No a pak nastaly všechny ty děje, Občanská demokratická strana jako jeden mužožena pojala jednotný estetický názor a udělala z něho pružnou síť, na niž vskočil pražský primátor Bém a vyšvihnul názorové salto tak smělé, že by mělo vstoupit do dějin. Mohla by se stanovit jednotka pro měření názorové pružnosti, měřilo by se na Bémy. Charakter Moliérova Tartuffa by podle tohoto měřítka mohl být odhadnut na pět až sedm mikrobémů. Sledoval jsem to všechno s úžasem. Taková mela vznikne kvůli tektonice a kvůli estetickému vhledu?

No a pak stačilo navštívit 10. salon Obce architektů, taky se tam můžete podívat, otevřeno je denně od 10 do 18 až do 11. listopadu v architektonicky zavrženíhodné budově, kterou královna Anna nechala zbudovat pro své sobecké potěšení dle návrhu italského architekta Paola della Stelly, aniž dbala na mínění daleko erudovanějších a tektoniky dbalejších architektů tuzemských, tedy v Belvedoru v sousedství velebné tektoniky Pražského hradu. No a tam uvidíte, co se zamýšlí vybudovat na Letné.

Nějaká knihovna, aby tam nějací intoši a rejpalové nedejbože četli knížky? Nic takového. Vybudujeme stadion! Nebo dokonce stadiony dva. Jeden bude hned vedle vnitra, no a ten druhý doslova na hraně pláně,vsazený do míst základů Stalinova pomníku. Jděte se tam podívat, na ty krásné projekty vypracované ryze českými architekty, tedy žádným odrodilcem načichlým cizinou. Jděte se tam podívat a možná vás napadne to, co napadlo mě.

Tektonika? Ba ne. Prachy, to je to, oč tu běží.

Ale abych nebyl jen intošský rejpal a snob (jak jsem se dočetl v LN z pera jedné rozhořčené čtenářky), mám konstruktivní návrh.

Karel Hvížďala onehdy připomněl, že státníci se občas snaží vepsat do města pečeť své osobnosti, aby po sobě zanechali něco trvalejšího, než kupu lejster a zvukové záznamy projevů a kompost z opadaného listí položených věnců. Připomněl George Pompidoua a jeho kulturní centrum. To byla taky taková budova, která budila (a dodnes budí) vášně. Jenže v Paříži, ta je na vášně kolem architektury zvyklá, odbyla si je při stavbě Eiffelovky a ještě před tím při přestavbě z nařízení Napoleona III. Právě na příkladu Centre Pompidou stavím svůj konstruktivní návrh:

V Praze na Letné, citlivě zasazeno do zeleně, aby nebudilo pohoršení při pohledu z nábřeží, vybudujme obrovské lejno.

A nazvěme ho Centre Topolánek.