Článek Křesťanství a islám od pana Lajkepa, který na NP vyšel ve čtvrtek, mě navzdory svému trudnému poselství pobavil: když na začátku psal, že „pokud sám Bůh není křesťan, nemá křesťanství v konfrontaci s islámem žádnou velkou naději,“ domníval jsem se ještě, že to myslí ironicky, byť poněkud drsně. Vyvedl mě však z omylu, neboť posléze píše: „Naše jediná naděje spočívá v tom, že jsou křesťanské zásady shodné s Božím záměrem, protože bez toho, že by je prosadila vyšší moc, nemají v konfrontaci s islámem naději.“ Doslova tedy by musel zasáhnout deus ex machina – a to je asi tak málo pravděpodobné, že i pan Lajkep nakonec shrnuje: „Pokud není Bůh, je islám náš budoucí osud.“

Nu, jelikož je tento svět, pak tedy musí být něco, co stojí za jeho existencí (jak jsem o tom psal tady), proč tomu tedy neříkat Bůh – byť to není ani křesťanský Otec, ani starozákonní Hospodin, ani islámský Alláh a určitě ne ani ten pasivní Stvořitel, po své práci už jen odpočívající, jak ho vidí deisté. Všechny tyto systémy vykládají si totiž Demiurga antropocentricky, ať už jako nějakého hodného, ale spravedlivého tatínka, či mstivého dědka, ne-li přímo krutého náčelníka.

Stále nevycházím z údivu, jak i ve XXI. století může ještě někdo něco takového brát vážně. Jak nás praxe nicméně přesvědčuje, je náboženství opiem nejen lidu prostého. Úvahy o tom, že před hrozícím nebezpečím islámu bychom měli na obranu pozvednout prapor křesťanství, mi nicméně připadají, jako bychom zlému vlkovi chtěli čelit tím, že založíme nadaci na podporu Červené Karkulky – setkávají se tu pohádkové bytosti, k nimž děti jistě cítí silné emoce a je to tak v pořádku; je ale s podivem, že něco podobného se analogicky děje i mnohým dospělým…

Aby mi bylo rozuměno: odpověď na původní otázku pana Drápala, které náboženství že je lepší, je zřejmá – jak by nebyl lepší ten smířlivý systém hlásající dobro oproti tomu agresivnímu, co nehází ani chlebem, ani kamenem, ale rovnou nožem. Základní rozdíl spočívá už v samotných zakladatelích, prorocích Kristovi a Mohamedovi, zosobněních dobra a zla – pohříchu ale i základní shoda: oba byli přesvědčeni o své povolanosti k předávání boží vůle lidem a oba získali zástupy následovníků. A v obou případech jde přitom o naprostý nesmysl, který svědčí jen o tom, že i mnozí dospělí vždycky byli a budou jen přerostlé děti, co se bez pohádkových bytostí neobejdou, mají-li večer v klidu usnout.

Ježíš Kristus byl potulný kazatel, jakých v té době nejen v Judeji putovaly na tisíce. Nepochybně byl silně charismatickou osobností a jistě disponoval i léčitelskými schopnostmi, možná také uměním, jež bychom dnes nazvali iluzionistickým. Jeho osobním pochybením (jež mu ale paradoxně přineslo neosobní, posmrtnou nesmrtelnost) bylo, že to s provokováním židovského kléru poněkud přehnal – kdyby ve stínu olivovníku pokojně kázal pro pár svých oveček, nestál by jim za pozornost. Když jim ale přímo v chrámu kazil kšefty a sváděl jejich stádo na scestí, nezbylo jim, než se ho zbavit: kdo mohl vědět, že právě vytvářejí největšího mučedníka v dějinách? A byť mi křesťané mezi čtenáři jistě neodpustí, nutno také říci, že to nemohl vědět ani on sám a už nikdy se to nedozvěděl…

To Mohamed byl po celý svůj život příliš „vyčůraný“ na to, aby kdy byl takovým looserem... - zamlada se chytře oženil s výrazně starší vdovou, čímž se stal materiálně zajištěným, a tak se mohl cele věnovat svým bláznivým koníčkům, k nimž patřilo i meditování na odlehlých místech. Tam měl také být osloven archandělem Gabrielem a povolán jím k nápravě omylů předchozích proroků Abraháma, Mojžíše a Krista, již údajně boží slovo interpretovali ne zcela správně. Mohamed se toho důležitého úkolu shostil s takovou vervou, že záhy začaly jeho aktivity kolidovat s pohansky náboženským průmyslem, jenž do té doby v jeho rodné Mekce pokojně bujel – na rozdíl od svého předchůdce se však nenechal popravit, nýbrž emigroval do Mediny, odkud vedl proti svému rodišti záškodnickou válku tak dlouho, až nakonec ovládl nejen je, ale postupně i celý Arabský poloostrov. Byl to tak jediný z proroků v dějinách, co se zároveň coby krutý válečník stal také úspěšným dobyvatelem. To už byl vdovcem, což mu coby zachovalému padesátníkovi umožnilo pojmout na tucet dalších manželek, mezi nimi i tu slavnou šestiletou Áišu. Zemřel nepokořen, na vrcholu moci nad rozrůstající se říší.

Kristus a Mohamed, ten hodný i ten zlý, oba byli – buď jak buď - o své povolanosti k předávání boží vůle lidem přesvědčeni, a oba také získali zástupy následovníků – jak pošetilé! Stejně jako když Židé následovali Mojžíše a jako i v dnešní, tolik rozdrobené době, adorují zástupy dospělých, svéprávných osob tu Prabhupádu, tu Osha Rajneeshe, tu Davida Koreshe – všechny ty vymývače mozků, co se (jen tak mimochodem) měli díky lidské náboženské infantilitě jak prasata v žitě.

Vraťme se k základní otázce pana Lajkepa: Je islám náš budoucí osud? Bohužel zřejmě ano – vývoj tomu stále víc nasvědčuje. Pošetilci v turbanech se aktivizují a na rozdíl od bělocha se množí řadou téměř geometrickou. Což ovšem neznamená, že už jen máme po křesťansku složit ruce v klín: snad se ještě politici vzpamatují, snad začnou stavět přívalu bariéry, snad je voliči donutí přestat být pokryteckými dobromily. Vždyť jde o budoucnost našich dětí a vnuků – člověk sám by mohl být rád, že je starý a jeho už tohle nepostihne, avšak budou ho následovat ti, jež miluje. A tak, pokud se chytíme za nos, snad ten vývoj zmírníme, rozmělníme, učiníme potomkům snesitelným.

Co jim však určitě nepomůže, je nějaké modlení ke kříži…