Bolševik nás čtyřicet let strašil kapitalismem. Dneska vidíme, že měl pravdu. (Jan Sladký: 21 let poté - Všem jásačům)

Internet je dobrý sluha, ale zlý pán; kdybych měl pročítat všechno, co mi doručí elektronický pošťák, nesměl bych buď jíst a spát, o psaní článků pro Neviditelného psíka nemluvě, nebo se z toho zbláznit. Někdy se ale mezi záplavou všech těch povedených či méně povedených legrácek, výzev, věšteb a nabádání najde text tak pozoruhodný, současný stav myslí tak názorně ilustrující, že by byl hřích jej nechat bez odezvy.

Nevím, kdo je ten člověk, z jehož pera vzešly věty, citované v záhlaví tohoto článku. Možná že duše prostá a naivní, zvonivší radostně klíči před těmi dnes už málem dvaadvaceti lety a věřící, že od nynějška tady bude blahobyt, obchody překypující zbožím, krásná auta a vůbec všechno, všecičko jako na tom kapitalistickém Západě. Zároveň že však zůstane zachováno ono příjemně zabzděné socialistické teplíčko, v němž netřeba se o nic starat a za nic nést zodpovědnost, ani za sebe sama ne. Bylo a snad i je dost takových, proč ne nadepsaný pan Sladký. Možná i bolševik - no, ne zrovna pravověrný, jako spíš cynik v komunistickém systému dobře zapelešený, s nevolí pozorující ten nadšený, klíči zvonící rej a myslící si – jen počkejte, vy reakcionářská bando. Však ono na vás dojde. A cítící se dnes na koni, protože aspoň dle jeho zdání došlo. Nebudu ale dále rozebírat jeho pohnutky a uvedu něco z vlastního životopisu.

Odešel jsem na kapitalistický Západ pouhých deset let před sametovým – nazvěme ten nedomrlý pokus laskavě převratem - což mělo aspoň tu výhodu, že mi bylo dopřáno zažít reálný socialismus v jeho poslední, morálně i materiálně nejzchátralejší fázi. Sedal jsem pak v internátním jazykovém kurzu s houfem uprchlíků z různých zemí komunistického bloku, sleduje snahu mladého učitele uvést nás názornými příklady do tajů jazyka německého. "Co dělají nohy?" otázal se. "Chodí!" "Výborně! Co dělají ruce?" "Kradou," navrhl postarší žák. S chutí se všichni zasmáli, sám jsem se smál, pouze pan učitel se nesmál, nýbrž koukal jaksi zaraženě, jako by ten podařený vtip nemohl pochopit. Dnes, po dvaatřiceti letech… chtěl jsem napsat, že jej nechápu ani já, ale chápu jej až příliš dobře. A je mi trapně. Myslel jsem si tenkrát, jaký že nejsem odpůrce komunismu, byl jsem však zasažen jeho mravní nákazou také, a jak. Musel jsem se s ní ve svém novém okolí vyjímat dost zvláštně, ale bylo tak ohleduplné, že mi to nedávalo znát. Škoda, možná. Mohl jsem si dřív vytřepat z duše komunistického bacila, kdyby mi ho někdo býval omazal o nos.

Takoví jsme byli, my čerství uprchlíci z ráje, jehož zániku tak lituje pan (soudruh?) Sladký. Že švindlujeme, lžeme, křivými cestičkami si kus lepšího žvance pojistit hledíme, občas i krademe, není nám ale hanba, nýbrž se sami sobě vesele smějeme? No co. Takoví jsme. To z nás udělal bolševik. Stejně jsme se chechtávali, když bolševik zase utržil některou ze svých nesčetných ostud, něco zvrtačil, když to jeho plánované hospodářství mydlilo od bídy k nedostatku … Co chcete, my za to nemůžeme, to oni. Ti tam nahoře. Páni. Aniž jsme si to uvědomovali, stávali se z nás otroci. Otrok je tvor, který za nic nenese zodpovědnost, který škodolibě pozoruje, jak se pánovi nic nedaří, a je-li výsledkem pánova vrtáctví i jeho vlastní bída, nadává a bezmocně se pošklebuje. Je to asi přirozené; tak patrně musí skončit každá společnost, dostane-li se do mlýna spasitelské ideologie. Leda že do něj okolní národové spadli vlivem okolností a proti své vůli, kdežto Čechové si v posledních jakž takž svobodných volbách roku 1946 navlékli komunistický chomout sami a s vlasteneckou písní na rtech. Ale nechám pro jednou historických reminiscencí.

Co z toho nakonec vyplynulo, nebyl kapitalismus, jemuž nemůže přijít na jméno pan Sladký, nýbrž jeho postkomunistická zpotvořenina, plná podvodů, prolhanosti, korupce, zlodějen velkých, větších i úplně – zatím – největších. Opět se zaberu do vzpomínek: chodil jsem pražskými ulicemi onoho času, kdy se ve všech pádech skloňovala tržnost, kapitalismus bez přívlastků a takové věci, a nestačil jsem se divit. Na tomhle rohu nevábná hospoda, na tamtom zaprášený krám, a na dveřích cedule: Správa národního majetku… do dražby… 40,000.000 korun… Sákryš, říkal jsem si, přepočítávaje tu sumu na mně bližší měnu. Třeba nejsem nejlepší příklad, ale ani daleko zámožnější lidé u nás v Německu by si nemohli jen tak sáhnout do kapsy pro tři miliony marek; kde se vzali tak třeskutí boháči v zemi, kde, jak sám dobře vím, býval obyčejem život od výplaty k výplatě? No, kde asi. Mezi bolševiky. Ne mezi těmi nejvyššími, jichž žalně vzpomíná pan Sladký, ti žili v uzavření své zlaté klece a na kotrmelec dějin se nestačili připravit. Spíš mezi bolševiky středního kalibru. Takovými, kteří včas zaklekli do startovních bloků, a když zazněl výstřel sametové pistole, vyrazili k posbírání milionů i miliard, co tehdy díky náskoku ekonomie před právem (jak zapomenout ten moudrý výrok) ležely na ulici. Ředitelé znárodněných fabrik s možností přetavit podnikový majetek ve zlaté cihly soukromého pokladu. Šéfové a šéfíčkové socialistického peněžnictví, bystře zjistivší, jaký roh hojnosti jim otevřelo poskytování nekrytých půjček. Předsedové JZD a šéfové Státních lesů. Nebo figury tak bezprostředně palec na národním majetku nedržící, zato zapojené do sítě vlivu a výhodných styků, estébáci, zlodějští oficíři – je pozoruhodné, jak se tato species udržela až do časů dnešních – a jiní takoví. Na druhé straně ne přímo komunisté, jen příživnický kal z komunistického bahna zrozený, veksláci a dohazovači, nacházevší svou hřivnu v prostředí všeobecného nedostatku. Takové byly začátky sametového kapitalismu, z takových rukou vyšel; i nelze se divit, že týmž směrem pokračuje, leda že dospěl od statisícových zlodějen k milardovým, a ještě není všem dnům konec. Ti nemnozí dříči poctiví, kteří vzdorujíce nájezdům korupčníků a byrokratických mafií dokázali vlastní pílí a odříkáním vybudovat prosperující podniky, si nezasloužili, abyste je házel do téhož špinavého pytle s různými Dalíky a Řebíčky, vážený pane Sladký, nýbrž metál ze všech nejzáslužnější.

Umím být dost ostrý kritik pořádků v království českém, a mám také proč. Což mi nebrání, abych ocenil kladný vývoj, vyskytl-li se. Nevěřil jsem zraku svému, když jsem po létech exilu poprvé navšívil zemi českou: vše pokrýval čpavý, žlutošedý dým ze špatného uhlí, města truchlivě zanedbaná, omítka opadaná, výlohy zatlučené prkny, ulice plné polovičních ruin, venkov po jézedácku šedivý a uplouhaný, jen skvrnky chalupářské činorodosti vnášely trochu veselejší barvy do té pochmurnosti. A vzpomínám si na stav myslí onoho času, na všechnu tu nerudnost, neochotu, hulvátství, bezohlednost, zlomyslnost, kazisvětství… ne že by jich česká mysl přítomného času byla úplně prosta. Ale lepší se to, i když pomaleji, než by bylo záhodno; také ne usneseními politických vůdců, nýbrž z tisícileté přirozenosti lidské. Už taje ochranný krunýř nedůvěry, už český člověk nevidí v každém hned preventivně křiváka a mizeru, už se mohu dát do hovoru se zcela neznámými lidmi, už jim mohu věřit, a pominu-li určité z dlouhé odloučenosti od vnějšího světa vyplynuvší předsudky, dobře, srdečně se bavit. Strach pomyslet, jak by asi vypadala táž země, jak by vypadali titíž lidé po dalších dvaceti letech režimu, po němž se tolik stýská panu Sladkému. Ne poloviční trosky, ale dokonaná zkáza v důsledku socialistického neumětelství, lhostejnosti a zanedbání; ne úzká vrstva vysoce postavených korupčníků a zlodějské sklony jisté části vrstev nižších, ale veškerý národ, ztrativší poslední zbytek morálních zábran, národ cyniků, okrádajících první posledního a poslední prvního, až jsou nakonec okradení všichni. Sametová… ne zrovna revoluce, ale dejme tomu posun přišel pozdě, a přece ještě včas.

Ty, kteří vítali novou naději zvoněním klíčů, nazývá pan Sladký posměšně jásači. A snad opravdu bylo dost naivity v nadšení těch dnů; nejmíň nad ním ale mají co ohrnovat pysk ti, kteří se sami o morální úpadek přičinili. A jestli z něj ani po dvaadvaceti letech nevybředla země a národ český, není receptem na ten neduh návrat do blahých časů bolševismu, kdy nebylo třeba se o nic starat a za nic nést zodpovědnost, nýbrž opak: do důsledku dovedená zodpovědnost, osobní starost o stav společnosti. Stojí-li tomu v cestě figury nevalné pověsti na všech úrovních politiky, obchodu a soudnictví, je třeba se přičinit, aby v cestě nestály. Oddělení zrna od plev by nemělo být nesnadné; probereme-li se minulostí pánů, přičinivších se o zlou pověst veřejných institucí, téměř zpravidla zjistíme zapojení ve strukturách starého režimu, nejednou i aktivní fízlovství. Nikoliv, bolševik neměl pravdu, když nás strašil kapitalismem, vzácný pane Sladký. Pravdu a morální právo soudit hříchy dneška měli a mají ti nemnozí, kteří předvídali, že bez obnovy morální nebude ani skutečného kapitalismu, jen jeho zlodějské, postkomunistické karikatury. Kdyby totiž byly kořistnické móresy nezbytnou součástí hospodářského systému tak nazývaného, muselo by být plné zlodějen a korupce například Finsko nebo Švýcarsko, ale jako známo není.

Věru, nečekal jsem, že budu mít kdy za potřebné psát takovýto článek. Je mi hloupé, takhle se dávat do hádek se vzývači zkrachovalého režimu, o němž jsem věřil, že jej definitivně pohltilo peklo. A nepohltilo. Kdosi z mých známých, jistě člověk poctivý a neobmyslný, mi poslal páně Sladkého filipiku proti jásačům v domnění, že s ní budu souhlasit; to je varující. Dvacet let je doba, po jejímž uplynutí vstávají upíři z hrobek; a ti, kteří jejich řádění na vlastní kůži nezažili, mají sklon říkat – jen se podívejte na tu dnešní lumpárnu, ono na tom Husákově socialismu něco bylo, oni měli ti komunisté kus pravdy. Ne a ne. Cesta nevede návraty k zcepenělým upírům, nýbrž zdokonalováním nedokonalého, dokončením toho, co z lenosti nebo z kdovíjakých ohledů zůstalo trčet kdyby jen na polovině cesty, vymetáním vědomých i bezděkých upířích pomocníčků. Nutno uznat, že dovedou být učenliví: sami nemajíce pro demokracii a občanská práva nic než povýšené ošklíbnutí, neopomenou se jimi ohánět, když se jim to hodí. Poslalť totiž pan Sladký svůj článek o jásačích do České televize, ale ona, potvora, mu ho neodvysílala; i stěžuje si na cenzuru. Drahý pane: jest poněkud drzé hovořit o cenzuře, jsme-li zastánci utlačovatelského režimu, jehož byla cenzura samozřejmým nástrojem. Čest práci!

Hannover, 21. října 2011