Podíváte-li se do jakéhokoli vládního dokumentu věnovaného hospodářskému rozvoji, všude najdete imperativ: zaměřit se na podporu inovací. Hezká slova, ale ve skutečnosti je každý „soukromý inovátor - vynálezce“ naprostý zoufalec.

Bohužel jsem jeden z nich. Jako bývalý zpravodaj ČTK pro oblast vědy a techniky jsem se díky své poctivé přípravě na rozhovory s tehdy ještě československými špičkovými vědeckými a technickými kapacitami postupně stal „dobře zasvěceným laikem“.

V průběhu mnoha let takto zaměřené novinářské práce jsem si uvědomil, že většina odbor­níků v podstatě na cokoli je po odborné stránce poměrně úzce zaměřena. Čímž vzniká značný prostor mezi jednotlivými vědními obory a právě v něm jsem se „našel“.

Má první osobní inovace vznikla v osmdesátých letech již v ČTK, když jsem při práci na dál­nopisu zjistil, že jeho mechanika vysekává do papírové pásky otvory s totožnými parametry, jaké má i Braillovo slepecké písmo.

Díky podpoře tehdejšího vedení technického úseku ČTK byly u jednoho staršího dálnopisu přebroušením upraveny ocelové děrovače papírové pásky na razníky, čímž po překódování klávesnice na pásce místo dírek vznikaly klasické znaky Braillova písma. Metoda umožňující slepcům číst zprávy přenášené dálnopisem byla ve spolupráci s nimi prakticky úspěšně vy­zkoušena, ale to už dálnopisu zvonil umíráček. Přes rameno nám nakukoval fax a z dálky se blížil internet.

Tento příklad jsem uvedl proto, že inovace, a to i vyšších řádů, nemusejí vznikat pouze na akademické půdě nebo vědeckém pracovišti. Mnohdy stačí jen pozorně se dívat, mít v hlavě spoustu informací z mnoha oborů a dobré tvůrčí nápady.

Ale i když je máte, stejně postupně propadnete zoufalství. Zejména když je ten nápad rela­tivně jednoduchý – prostě vtipný.

„Soukromí vynálezci“ musejí být v podstatě milionáři, nebo téměř milionáři. Chce-li totiž soli­térní inovátor podat patentovou přihlášku a neriskovat její odmítnutí pro formální chyby či jiné nedostatky, musí ji z pudu sebezáchovy podat prostřed­nictvím pokud možno renomované pa­tentové kanceláře. To přijde bratru na 25 tisíc korun, další peníze musí vydat za provedení re­šerše, za výrobu obrázků a pak přijde ta největší finanční rána: Poplatky za mezinárodní při­hlášku už jdou do řádů statisíců – až miliónů – podle toho, pro kolik států patentovou ochranu autor požaduje. Tyto peníze je však nutno zaplatit dříve, než je patentové řízení ukončeno, a tudíž bez jistoty, že bude patent vůbec udělen.

Ale i když máte patent „v kapse“, zoufalství trvá, protože musíte najít výrobce a peníze na marketing. Mnoho peněz. Ale ani samotného výrobce jen tak nenajdete, protože výrobní kapa­cita téměř každé české firmy, která opravdu něco umí, je prakticky vyprodaná a o žádné no­vinky nemá zájem. 

Některé technologie či výrobkové inovace ještě navíc vyžadují finanční investici. Za příklad může sloužit již několik let patentovaný spořič plynu při vaření. V reálu je to poměrně jednodu­chý odlitek ze šedé litiny. Ale zhotovení produktivní výrobní formy na odlitky přijde na 300 tisíc korun, a ty autor patentu nemá. Nepodařilo se mu získat prostředky ani přes crowdfundingový systém, protože dle názoru firmy HitHit nedokázal kromě vyrobených odlitků nabídnout účastní­kům veřejné sbírky dostatečný sortiment odměn a zhodnocení jimi vložených peněz to prý být nesmí.

Všiml jsem si, že překvapivě úspěšní jsou inovátoři v oblasti potravinářské. Jídlo prostě za­jímá každého. Technika pouze „blázny“. A tak asi jen na papíře zůstanou inovační náměty, jako je například gravitační nanášení práškových plastů, zařízení na preventivní opravy živičných vo­zovek, brzdící airbag pro automobily, záchranná kombinéza pro sjezdaře a motocyklisty, příkle­pový pluh a revoluční technické řešení 3D tiskárny.

Všechny uvedené nápady a stovky dalších vytvořených neprofesionálními vynálezci a ino­vátory budou jednoho dne jistě překonány. Ale právě dnes by ještě mohly patřit občanům z České republiky a být zde i vyráběny.

Škoda, že tvůrčí aktivity tisíců potenciálně úspěšných vynálezců a inovátorů zatím končí v jejich zoufalství.